"Someone died, gunshot right outside. Your father, he's dead." V "Childhood's End" zpěvák pohřbí vašeho otce, nechá odejít nejlepšího kamaráda a bratra vyšle na bitevní pole. A i když už to nejspíš víte, přece jenom; dětství je taky definitivně v čudu. Po vás se ovšem nechce, abyste všechny zmíněné nesnáze obrečeli a skuhrali, jak příšerně se máte. Nasaďte naopak kamennou tvář a každé další kilo nefiltrovaného smutku, které je na vás nakládáno, sneste bez hlesnutí. Ostatně, nezdá se, že hlavní aktér by to nějak zvláště prožíval. O apatii na stranu druhou řeč také být nemůže. Jenom už pochopil, že s nepřízní osudu se často bojovat nedá a je třeba se s ní trpce smířit. Pokoru před životním údělem podtrhuje i minimalistický zvukový podklad, tepající elektronický pop, kterým se jen místy prosmýkne tklivý nářek smyčce.

Nebudu to obšírněji rozebírat a z filozofického hlediska analyzovat každý jednotlivý song. Na úvodním singlu desky, a dost možná právě i nejsilnějším momentu, jsem ale chtěla ukázat, že přesně k tomu "Impersonator" se svými deseti příspěvky dává podněty. V diskografii kanadského projektu Majical Cloudz, jehož tvůrčí centrálou je Devon Welsh (syn herce z "Městečka Twin Peaks" Kennetha Welshe) a doplňuje ho producent a společník pro živá vystoupení Matthew Otto, se jedná už o druhý zářez. Ten první, "II", muzikální svět obohatil už před dvěma lety. Tápajícímu českému posluchači můžu dát ještě záchytnější bod v podobě Grimes. V rámci hudebního kamarádšoftu společně složili na její poslední "Visions" track "Nightmusic".

Zvuk a stylové zaměření "Impersonator" se nedají nasoukat do jedné konkrétní přihrádky. Podle zvoleného rozsahu decibelů a počtu aranží by se hodilo přirovnání k The xx, jen s tím rozdílem, že zadumaní mládežníci z Londýna přestali šeptat, začali porušovat noční klid, vykašlali se na psaní milostné korespondence a dali se na cynické deníkové zápisky. Úplně si od nich vlastně odmyslete nástroje a přidejte experimentální hrátky s počítačem. Pod pojmem experimentální si ale hned nedosazujte neposlouchatelný paskvil, který si často hraje spíše s vaší trpělivostí. Majical Cloudz není vysoká matematika a pracuje s minimem kombinací.

Kde na zvukových vrstvách ubírá, tam zato přibírá na chytře budované atmosféře a napětí. Hned je skladba doplněna o skoro nepatrný, ale v konečném výsledku dost zásadní prvek, hned Welsh v příhodnou chvíli zjemní či zvýší svůj hlas. Ten je úsporný rovněž v textovém projevu a v jednoduchých větách bez metafor a básnických slovních obratů sděluje pravdu v nejryzejší podobě. Možná se zdá být chladnokrevným vypravěčem svých osobních tragédií, ale celek je veskrze emocionální záležitostí.

"Childhood's End" se pohybuje ještě ve středním tempu, ale zbytek skladeb se spíše předhání v plouživosti. Muzikanti na nich předvádí, jak moc se toho dá udělat na omezeném prostoru a jak otevřená může být intimita. V "Illusion" si obratně hrají s napětím posluchače a nikdy nenechají píseň překlenout přes povolený limit. Podobný princip je aplikován například i v "Bugs Don't Buzz". Po klavírní "předehře" pořád čekáte, kdy se to stane. Kdy se přidají kytary, bicí, song se rozjede do hymnických výšin a před vámi se odhalí plnokrevná pop-rocková skladba. Nikdy se tak ale samozřejmě nestane a vy za to kapelu nenávidíte i milujete zároveň. V "Turns Turns Turns" je hlavní motiv založen na hypnotickém tříštění rezonancí. A zatímco v "Mister" vám svým duněním chtějí vsugerovat, že kdyby chtěli, tak se můžou uplatnit i v hodně undergroundovém tanečním klubu, v "Silver Rings" skládají absolutorium zvukové krásy. Do tónů jak z podmořského světa Welsh znovu dávkuje svou pěveckou empatii.

Jednu asociaci s The xx si ještě dovolím. Ani "Impersonator" není hudba vhodná pro zvukovou kulisu. Pokud ho chcete naposlouchat, zatímco se budete věnovat jiné činnosti, rovnou na to zapomeňte. Album vyžaduje vaši spolupráci a pasivní posluchač do jeho struktury a kouzla nikdy nepronikne. Ani v opačném případě si ho však nebudete asi přehrávat pořád dokola. Druhá řadovka Majical Cloudz patří k deskám pro sváteční poslech a milovníky lehce stravitelných a na první dobu čitelných kousků neuspokojí. Výhodou takových nahrávek ale je, že se nikdy neohrají. A při každém dalším setkání s nimi je v nich stále co objevovat.