Sobota kromě nejchladnějšího počasí přinesla i jednu špatnou zprávu (naštěstí byla osamělá za celé čtyři dny), ze zdravotních důvodů totiž nepřijeli Skip The Use, které na hlavní scéně zastoupili švédští Movits!. Ti měli původně hrát v jinou hodinu, ale jejich humorně laděný hip hop střižený se swingem měl drive a byl milou náplastí; snad se neřízenou střelu Skip The Use povede přivést na příští ročník, který by se měl odehrát ve stejném termínu, jako ten letošní.

Den zahajovali sympatičtí The Tap Tap, z české scény si pozornost vysloužili i (stále ještě) čerstvě rozjetí Portless nebo opěvovaná kapela Zrní. Večerní, spíše elektronicky pojatý blok nabízel dopředu těžce odhadnutelnou show The Knife (psali jsme samostatně) a do velkých prostor dorostlé a přesto zasněné The xx. Ten, kdo se ještě nechystal ulehnout nebo zajít pařit na Stodolní, mohl si ještě užít mejdan s Balkan Beat Box, kteří si zopakovali návštěvu po šesti letech a opět nekompromisně vyburcovali dav i s novou deskou "Give".

Scéna Gong je vždy středobodem rozličných hudebních krás. Dhafer Youssef jich naservíroval plné ruce, jeho charismatický zpěv způsoboval až transcendentní chvění na duši, které střídal s improvizacemi, v nichž prim hrál neoblomný jazzový feeling. Přesto zůstal věrný objevování etnických světů, jeho partnerkou mu po celý koncert byla arabská loutna oud. Během hodinového setu prokládal éterické, mystické chorály vycházející ze súfismu, k nimž přidával impozantní hudební variace. Sám se v tyto momenty stával i dirigentem, který s citem strážil své excelentní spoluhráče. Každý tu měl hned několik sól, klavírní variace Kristjana Nandalu nebo bubenické vychytávky Chandera Sardjoe byly vždy oceňovány bouřlivým aplausem, nikterak pozadu nezůstával ani kontrabasista Phil Donkin. Dhafer dokáže spojovat různé kultury a poslouchat jeho nadpozemský hlas je téměř meditační očista, nádhera.

Mnohem složitější pozici měl Mich Gerber. Jeho práce s kontrabasem a loopy oscilovali mezi trip hopem a křehkým záchvěvem new age. Rytmus udávaly živé bicí a perkuse, přesto to byl až příliš střídmý přístup, kde na nějaké výraznější experimenty s možnostmi použité techniky nedocházelo a to zbytečně ubíralo na dynamice. Celkem záhy jste odkryli Michovi výrobní postupy. Výrazové prostředky tak doplnily výstup akrobatky na spuštěných pruzích látky a zpěvačka Jaël, které patřila závěrečná část vystoupení. Procitnutím z polospánku bylo skvěle šlapající vystoupení Submotion Orchestra na vedlejší Agrofert Fresh Stage. Kombinace dubstepu se soulovým vokálem Ruby Wood sršelo energií a za slunného podvečera to bylo ideální nastartování na večerní program třetího dne Colours. (Dan Hájek)

Wanastowi Vjecy se staly v moři různorodosti, pestrosti a nových objevů důvěrným rockovým ostrůvkem. Ono není špatné si davově zazpívat notorické hity. Vystoupení bylo plné rockových klišé a trochu jednoduchých Kodymových proslovů, ale v té chvíli to vůbec nevadilo. Byl to výborný nostalgický večírek se skvělou atmosférou. Po zbytečně dlouhém intru (deset minut nazmar z festivalového hodinového setu) zavdal principál mnoho důvodů ke sborovému zpěvu, asi málokomu překáželo zařazení až tří písní Lucie ("Panic", "Lucie" a "Dotknu se ohně") na úkor hitů Wanastovek. Mimochodem, další reminiscenci samotné Lucie měl na svědomí David Koller, který se toho dne odpoledne se dvěma spoluhráči zjevil nečekaně na Busking Stage a ke všeobecnému překvapení vystřihl akusticky čtyři pecky.

The xx mohli neznalému znít tak nějak stále stejně. Ti znalí si mohli vychutnat skvělou melancholickou hodinu, kde bylo všechno ve vyváženém souladu: nálada, zvuk, světla a niterná hudba. V té je obsažen tragický romantismus a hluboký smutek, přesto z toho všeho vzešlo něco nesmírně povznášejícího. Ti, kdož už The xx viděli, mohli srovnávat s koncerty v klubu (dnes již kultovní koncert na strahovské Sedmičce), v hale (celkem nedávno a v rámci současného tour) či na trenčínské Pohodě - pro diváky, co trio poznali živě až teď coby zavedené jméno, se jednalo o bezpochyby povedený debut.