Letos je tomu patnáct let, co vyšla deska "Northern Star", debutové album projektu Groove Armada, dvojice, která se během následujících let zapsala mezi nejzásadnější jména elektronické hudby vůbec. Ať už máte radši její rozjetou ("Superstylin'"), nebo spíš její zádumčivou tvář ("At The River"), ať už si s Mutyou Buenou zpíváte její "Song 4 Estelle Mutya (Out Of Control)", anebo ji třeba vůbec nemáte rádi, nemůžete jim upřít, že značka GA je prostě základ.

Nic ale netrvá věčně - když Andy Cato a Tom Findlay v roce 2010 vydali "Black Light" a "White Light", bylo jasné, že jako Groove Armada řekli tihle angličtí gentlemani všechno, co mohli. Následné ukončování/neukončování kariéry, další a další poslední koncerty a podobné vrtochy byly už jen hnípáním do tlejícího těla.

Další takové hnípnutí přišlo letos, když se Andy Cato rozhodl vyrukovat se svou vlastní sólovkou. Během uplynulých patnácti let si nahrával na kazety, diskety, cédéčka a disky nápady, které se mu do armádního šuplíku nějak nehodily, ale které podle něj stály za dopracování a následné vydání. K tomu došlo na konci dubna v podobě alba "Times & Places".

Kdo by čekal Catův přetlak cizorodých vlivů, které vyústí v žánrové přemety a šokující experimenty, bude zklamán. Svou domovskou kapelu muzikant nezapřel. Že by ale v těch svých šuplících skrýval nějaké zlaté elektronické poklady, to se taky říct nedá. Ve zkratce zní deska jako kolekce béček Groove Armady.

V zásadě to možná není vyloženě průser. Tracky o délce dvou až šesti minut jsou příjemně náladové a tak nějak pěkně plynou. Nic víc než to příjemné plynutí ale nenabídnou. Což je možná trochu škoda, protože na podmazovou muziku bez emocí tu máme jiné kandidáty.

Cato si na své sólovce s tématy moc hlavu neláme. Vymyslí pár taktů, které opakuje pořád dokola, přidává k nim další vrstvy a pak skladbu skončí (respektive přelije v další). To jen podtrhuje onu zmíněnou béčkovitost. Je to jako sbírka demoverzí, které čekají, až přijde pořádný producent a dotáhne je do konce. Cato tímhle producentem ale není, a tak zní "Times & Places" tak nějak nedopracovaně a hlavně tím pádem i docela nudně.

Tu desku nejde vlastně jen tak strhat. Nějaký potenciál v sobě ten chlap za ty roky samozřejmě má, zvukově je to OK a ze začátku ("South Of Mexico City", "Abbey Road Jam") se to dá i docela užít. Jenže v druhé půlce to je dost nuda, a tak se toho nedá ani moc pochválit. "Times & Places" je deska, kterých vychází na nezávislých labelech desítky ročně. Jen je škoda, že zrovna pod touhle je podepsané (svého času) tak významné jméno. Co už...