"When the music's over. Turn out the lights," zpívají The Doors (btw. ta kapela, co má skladbu "Soul Kitchen"). U Kittchena to fungovalo podobně, jen se zhaslo ještě předtím, než dohrál. Na poslední písničku - "Až se znovu narodím" - dopřál svým posluchačům kouzlo tmy, vnímání tónů a textů bez jakékoliv vizualizace. Naslepo. A naplno. Končil famózní koncert, křest desky "Radio". V tom krásném prostoru nad Roxy došlo k harmonickému souznění přítomných, k intimním okamžikům, jakých nebývá mnoho. A o to jsou vzácnější.

"Tudu dudu du tudu du tudu du dů... Všechny známý ksichty, jednou s náma dál. Jestli nejsi mrtvej, tak ses neposral." Lucie zahajovala tou nejgeniálnější rozjezdovou písničkou. "Krev a R'N'R" vás vtáhne do děje. Funguje rychle, hned. Stačí ten silnej kytarovej riff. Velký světla, velkej pěkně hranatej zvuk. Kodym, Koller, P.B.Ch., Dvořák a jako posila Koller č.2. Funguje to po deseti letech, je to tam, zas. Těšte se na šňůru za rok. Fakt.

To, že Lucie dlouho nehrála, potvrzovaly taháky nalepené na pódiu. "Zkamenělý dítě" a "Medvídek". A taky to, že to pány fakt bavilo. Pohodový koncert, který z dvou tvrzení ze závěrečných "Trumpet" - Máme se rádi nebo Nemáme se rádi - dává za pravdu tomu prvnímu. A snad to vydrží i dál.

I u Kittchena se mají všichni rádi, včetně spřátelené ille. A i oni mají v "Soli" oporu pro silný start. Hluboký, emotivní, umocněný projekcemi i zpěvem Tomáš Neuwertha. Ty už mi nepatříš. Stačí to vyslovit. Jen tak. Silný sdělení. Doplňte si k tomu kuchařovu naléhavost a pochopíte. Když pak do konce jedné z dalších písniček začne hrát ozvěna z ňáký (vlastně naší) hymny, vzpomenete na "Holku", která pak taky přijde. Všechno je tu propojeno do sebe a hloubaví posluchači to objevují. Společně proplouvají do toho vesmíru kolem osady Dok5y, který je i přes drsné podmínky pro přežití plný pochopení. Lásky. Touhy. A naděje.

S Lucií je člověk tady a teď. Nebo možná někdy před dvaceti lety, v době puberty. Díky Nadaci Terezy Maxové a pěkně vymyšlenému modelu (kup si v aukci stovku lístků na výjimečnou událost) těžko mohly sáhnout do kapsy pro desetiticíce dnešní puberťačky. A tak kolem pódia stáli třicátníci, kteří se nevracejí tam, kde jim bylo mizerně, ale naopak. Tam, kde jim bylo skvěle. A na ty dvě necelé hodiny, během nichž zazní dvacítka skladeb, jsou zase puberťáky. Poskakujou, odzpívaj všechny skladby, křičí a vychutnávají si endorfíny vyplavené do krevního oběhu.

A ta radost, pohoda, opojení muzikou platí i pro kapelu. Ta si to užívá, nehroutí se z některých chyb a radši se pohybuje v "Pohybech" spolu s Terezou Maxovou. Nedá se vytočit ani dementními obřími míči, které se přes publikum dostávají na pódium během "Snu" (i když tady to bylo namále). A Robertova manželka Zuzana stojí na balkóně nad pódiem, řve, tleská, raduje se a užívá si koncert, jako by byla největší grupie. Protože ten, kdo vyrůstal na hudbě Lucie, je tou hudbou hned snadno pohlcen. Funguje to. Zase. I dnes.

To Kittchen působí jinak. Taky silně, ale spíš vnitřně. Jeho hudba je kulatější a jde až na dřeň. Včetně projevu, gest, pohybu. Naléhavosti. Když popojde před odposlechy a deklamuje své písně, svíjí se u toho na kolenou. A vy jste s ním. A když dozpívá, necháte dohrát poslední tóny. Poslední šumy. Potlesk přijde až pak. Aby se neporušila ta posvátná atmosféra té které písně.

Zatímco Lucie se pohybuje v Praze, Kittchen spíš pod ní. Pod Prahou. A i když jde o dva dost rozdílné světy, stejně bez sebe nemůžou fungovat. Praha tak zažila na přelomu května a června dva silné a výtečné koncerty. A je jedno, že jeden byl mainstreamový a druhý alternativní. Lucie je špička toho barevnějšího světa, Kittchen toho ponurého. Špinavého. Je super, když se člověk může pohybovat v obou z nich.