Obejmout své publikum se na novém albu "Šraf" rozhodla zpěvačka a skladatelka Vladivojna La Chia. Název, který nedává žádný smysl, je jen začátkem cesty napříč fantazií a tužbami nepřehlédnutelné osobnosti české alternativní hudební scény. Jak tvoří, co plánuje a o čem sní, nám svěřila v rozhovoru.
© Lenka Hatašová
Novou desku "Šraf" jste si financovala sama prostřednictvím portálu Hithit.cz. Co si o tom projektu vlastně myslíte?
Myslím, že je to užitečný projekt, který může pomoci mnoha umělcům udržet si tvůrčí svobodu. Na druhou stranu nevím, jak dlouho může fungovat a kolikrát jej člověk může použít. Podle mě maximálně jednou dvakrát - vzhledem k tomu, jak jsme malá země. Vždycky je těžké si v kulturní oblasti nějaký projekt financovat ze svého, takhle za pomoci fanoušků je to v některých ohledech ideální řešení. Rozhodně je to lepší než se upsat nějaké velké nahrávací společnosti. Ale dnes už snad není nikdo tak naivní, že by si myslel, že se velké vydavatelství o něco postará víc než vy sami.
Špatně se o vás starali?
Nejdřív to bylo fajn, ale pamatuji si na jeden fakt moc vtipný moment, když jsme jim pustili baladu "Řeka", jestli by ji mohli třeba nabídnout rádiím. Prý tam byl jeden velký problém, a to ten, že v písni bylo moc tónů
(směje se). Možná čekali, že si vyberu něco z jejich katalogu písniček, jenže já jsem tvůrčí člověk. Nedokázala bych zpívat cizí písničky, nespatřuji v tom žádný smysl. Dospěla jsem k závěru, že jsme těm lidem vlastně asi spíš na obtíž, a tak jsme se přátelsky rozloučili.
© Tomáš Tesař
Co se dělo dál?
Můj kytarista a náš tehdejší manažer Aleš Bajger si založil vlastní vydavatelství, ale my se s
Banana rozpadli. Dodneška mě mrzí, že jsme nestihli vydat poslední materiál na desku. Byl úžasný. U Aleše jsem pak vydala svá dvě sólové alba "Tajemství Lotopu", "Bohémy" a soundtrack k filmu "Nevinnost".
Nedá se ten materiál s kapelou Banana vydat zpětně?
Teoreticky by se vydat dal, až by se nahrál, protože ty písničky byly hodně nadčasové. Jenže prostě Banana už je minulost, která bude ve mně vždycky mít zásadní místo. Milovala jsem ji. Teď už se však pilně starám sama o sebe. No, to víte, muzikou se dá dnes uživit jen těžce. Jednou jste dole, jednou nahoře.
© Lenka Hatašová
A život je jen náhoda.
Jak se to vezme
(usmívá se). Všechno jde, když se chce. Když jsem si financovala sama první album, tak mi hodně pomohlo, že jsem mohla dělat hudební dramaturgii pro různé TV pořady, většinou pro televizi Prima. Zajímavý začíná být i můj nový projekt, který je vlastně takovou one woman show. Zaplňuji tím místa, kde pořadatelé třeba nemají dost peněz na to, aby zaplatili celou kapelu, nebo je to místo natolik komorní, že by ji neuneslo a ani by se do něj nevešlo dost lidí. A zjistila jsem, že když vystupuji sama, je to opravdu síla. Není nikdo, o koho se mohu opřít. Dost to člověka zocelí.
Jak taková one woman show Vladivojny La Chia vypadá?
Jde vlastně o autorské čtení, které prokládám hudbou. Čtu ze své knížky "Vladibajky", což jsou kratičké povídky, které vyšly spolu s albem "Bohémy". Partnery jsou mi moje basa, kytara a někdy i počítač, kde jsou podklady k některým písním. Hraju průřez celou svou tvorbou.
Vladivojna La Chia
je česká skladatelka, zpěvačka, textařka a výtvarnice. V roce 2002 spoluzaložila rockovou skupinou Banana, se kterou vydala tři alba:
"Banana",
"Trip" a
"Jungle". V roce 2006 byla se skupinou nominovaná na objev roku TV Očko a píseň "La Rezistence" se tři týdny držela na 1. místě vyhlášené alternativní hitparády rádia Krakow, které poslouchá okolo milionu lidí denně. Sólové album
"Tajemství Lotopu", které vyšlo v roce 2009, se stalo top albem měsíce v kultovním berlínském obchodě hudby Dussman a získalo dvě alternativní ceny Tais Awards za album roku a píseň roku. V roce 2011 složila hudbu pro film Jana Hřebejka
"Nevinnost" a vyšel i stejnojmenný soundtrack, který byl nominován na Českého lva. V témže roce vydala album
"Bohémy" s fantaskní knížkou plnou vlastních ilustrací a originálních bajek s názvem "Vladibajky". Vystupovala například s
Lacem Deczim, Amitem Chatterjee,
Lenkou Dusilovou, se skupinou Banana předskakovala
Marilynu Mansonovi či kapelám
Waltari a
Scorpions. Letos představila další sólové album "Šraf", které shrnuje její sólovou tvorbu v rozmezí posledních osmi let. Věnuje se také scénické hudbě.
Skládáte hudbu i pro divadlo, můžete prozradit, o co jde?
Složila jsem muziku pro krásné irské představení "Molly Sweeney" v režii Ondřeje Zajíce pro divadlo Rokoko v hlavní roli s Danou Batulkovou a taky jednám o hudbě k jednomu seriálu pro televizi HBO. Vlastně to všechno se děje díky filmu "Nevinnost" Jana Hřebejka před dvěma lety, k němuž jsem skládala hudbu. Všechno ostatní se teď prakticky nabaluje na tuhle zkušenost. Víte, scénická hudba je fakt nádherná práce. Vždycky mě to pohltí úplně stejně, jako kdybych dělala na sólové desce.
© Lenka Hatašová
To jste ale pracovala na zakázku. Kde je potom ta vaše tvůrčí svoboda?
To vůbec nevadí, do sólové tvorby si moc mluvit nenechám a tady jsou často jasné parametry v tom, co chce režisér. Mě baví být v tomto součástí něčeho velkého. Taky bych samozřejmě nešla do něčeho, kde bych cítila, že tam nebudu moct být sama sebou. Už jsem jednou musela odmítnout i projekt, který vypadal atraktivně, ale ten žánr prostě byl mimo mě. Víte, třeba soundtrack k "Nevinnosti" mám hudebně ještě raději než "Bohémy", ale kdyby to nebyla zakázka na film, tak by ty skladby nikdy nevznikly. Díky scénické hudbě se člověk dokáže dostat do míst, které by jinak za plné svobody nemusel najít.
Říkala jste, že vaše sólová tvorba už není tolik tvrdá. Začala jste tvořit a skládat jinak než za Banany?
S Bananou vznikaly skladby téměř výhradně při jamování na zkouškách, každý si přidal svůj part a bylo. To na celém tom období bylo vlastně nejúžasnější, že všechno fungovalo tak nějak samo od sebe. Prostě jsme byli parta lidí, kteří se nesmírně hudebně inspirovali. Já už tenkrát dělala své písničky, které byly daleko křehčí, ale nijak jsem na jejich vydávání nespěchala, protože si nemyslím, že by bylo moudré být hlasem a tváří jedné kapely a pak to samé své kapely, i když by to bylo žánrově jiné. Dělalo by si to vzájemnou konkurenci, což by v tak malé zemi bylo nejspíš kontraproduktivní. Jenže je fakt, že jsme se rozpadli. Kdyby
Banana fungovala ještě dnes, asi by nějaká má sólovka byla taky venku. Takže teď popírám to, co jsem právě řekla.
© Ondřej Pýcha
Jak dlouho jste takhle dávala dohromady "Šraf"?
"Šraf" přicházel na svět pomalu, ten materiál vznikal průběžně od roku 2008 souběžně se skladbami k "Bohémám" a jiným věcem. Víte, já jsem zvyklá hodně tvořit a někdy to jsou balady a jindy zase spíš taneční muzika. Že z nich dám dohromady album, jsem se rozhodla až letos v Americe, kam jsem odjela za mámou a sestrou. Po několika dnech odpočinku se mi, jako když luskneš prsty, zjevila téměř celá dramaturgie desky a taky se mi zdál název dvakrát za sebou. Věděla jsem okamžitě, že tentokrát dám dohromady poněkud jinou desku než dřív, což se skutečně stalo. Prostě jsem najednou přesně věděla, jaké skladby tam vyberu, a dokonce i pořadí, v jakém se na albu objeví. Ve státech se jen dohrál saxofon, o který se postaral Joe Cohen ze San Francisca, a pak už jsem jen u Petra Slezáka písně přezpívala a dohrála basu.
Co znamená slovo šraf?
To sama doteď nevím, mně se to slovo v Americe dvakrát zdálo, a poněvadž věřím intuici, použila jsem ho. Vím, co znamená šrafovat. Zkoušela jsem album přejmenovat právě proto, že jsem vlastně nevěděla, co si s tím slovem počít. Nazvala jsem ho "Ohně" podle jedné písničky na něm, což mělo znít mysticky. Jenže ouha, zjistila jsem, že
Lucie Vondráčková vydává desku "Oheň". Dospěla jsem proto k závěru, že ustupovat od původního nápadu byla chyba, a název "Šraf" zase vrátila.
© Lenka Hatašová
"Šraf" je tedy časosběrný materiál?
Dá se to tak říct. Některé písničky jsem napsala za den dva, na jiných jsem pracovala podstatně delší dobu. Po písničkářsky laděných poetických "Bohémách" jsem si řekla, že je možná čas ukázat i další mou polohu, kterou je elektronická až taneční muzika. Na albu jsou i instrumentálky. Vedle elektroniky tam ale velkou roli hraje i už zmíněný saxofon a violoncello Terezky Kovalové, které je pro mou tvorbu nesmírně důležité. Není sice snadné ty skladby hrát živě s mou kapelou, protože jsme skupina hrající výsostně akusticky, ale na druhou stranu to je zase velké dobrodružství.
Ve vašich skladbách jsou hodně důležité texty. V případě "Šrafu" poměrně složité. Co vznikalo dřív?
Vždycky začínám muzikou, až na pár čestných výjimek. Teprve poté textuji, což je ale u mě poměrně složitý proces. Možná i proto jsou ty texty složitější. Nebaví mě zpívat obecně platné pravdy a věci, radši si se slovy hraji. Každý text ale musí mít hlavu a patu, bez toho je nejsem schopná pustit vůbec ven a ani je zpívat.
Kde se vám skládá nejlíp? Doma?
Ne, v těchto dnech právě ne. Teď mám období, kdy mě Praha vysloveně štve. Intenzivně teď hledám nějakou chatu, kde bych mohla žít a tvořit do konce září, protože teď se mi nejlíp tvoří v přírodě. V Praze je hrozný chaos. Energie jsou jakoby roztříštěné a já jsem taková nesvá. To už raději tvořím v Ostravě, ale ono se to zase změní. U mě se všechno pořád mění. V momentě, kdy vyřknu nějaké definitivum, mi život vždycky nastaví druhou tvář a já zjistím, že opravdu nemá smysl nic definovat ani uzavírat. Fascinuje mě teď třeba zvuk dřeva, ťukání na něj. Takže bych si do lesa odvezla celé studio a při nahrávání bych použila cokoliv dřevěného, co bych v chatě našla a zkoušela na to nějak
hrát. Jmenovat by se to mohlo třeba "Pozdravy z chatrče". K tomu bych použila jen akustickou kytaru a basu a hlas, bez elektroniky, ale nejdříve musím najít tu chatrč. Zatím jsem ve fázi hledání.
© Lenka Hatašová
Neobvyklý nápad, což o to.
Víte, já jsem zjistila, že tím, že jsem si teď desku sama i zprodukovala a vydala a že jsem taky schopná někdy vystupovat i úplně sama, že jsem se stala absolutně nezávislou. Otevřel se mi nový svět. Mám nové sny.
O čem sníte?
Vždycky jsem si přála mít skvělou kapelu a hodně hrát, teď je mým snem třeba odjet do Skotska, žít chvíli na hradě a tam složit nějaké gotické věci. Napsat tam román. Pak bych odjela do Francie a tam dodělala další desku, kterou mám už částečně hotovou. Byla to hudba původně k představení "8 žen" pro mamku a její kámošky. Holky to sice už zabalily, ale hudba mi zůstala.