Sedm let na scéně, sedm alb, čtyři světová turné a tolik hitů, že na to nestačí ani prsty na rukách. Povedlo se jí za tak krátkou dobu tolik, co hvězdám staršího data narození ani za dvojnásobný čas. Novinka "Unapologetic" vychází v době, kdy ještě ani nevychladlo její poslední album "Talk That Talk" a zpěvačka nebyla schopna nabrat inspiraci. Tři alba v krátké časovém sledu byla možná výzva, čtyři už je drobet přeháňka.

Kvalita novinky není markantně nižší, ale Rihanna už prostě vydrancovala svůj potenciál. Nejvíce hmatatelné je to v písni "Numb", kde Eminem dává songu větší náboj než samotná hlavní interpretka. Atmosférou by se deska mohla přirovnat ke chválenému počinu "Rated R", s tím rozdílem, že tam není cítit bolest a osobní zkušenost. To je nevýhoda tak rychlého vydávání - zpěvačka nemá šanci nabrat zkušenosti a napsat písně, které by šly, pateticky řečeno, přímo z jejího srdce. Je jen něčí panenka a hraje si s trendy, které jsou teď oblíbené: osmdesátky, dubstep, electropop. Nenabízí nic, co bychom neslyšeli na deskách jiných.

I stopáž alba je poněkud přemrštěná, čtrnáct písní je příliš a některé z nich působí vatově. "Loveeeee Song", "Get It Over With", "No Love Allowed" by se možná lépe vyjímaly na deluxe edici, takhle jejich unylé tempo bez nápadu sráží celkový výsledek.

Dobré momenty ale album samozřejmě má. Co dobré, výborné! Duet s ne moc známým Mikkem Ekkem "Stay" je perlou celé desky, Rihanna nikdy předtím nezněla tak něžně a křehce jako v téhle písně. Jednoduchý klavírní podklad dává vyniknout jedinečnému zpěvaččinu hlasu. Je až s podivem, kolik intimity na počin vtěsnala, i "What Now" je přes lehký dubstepový refrén efektní balada.

Skvěle dopadla i spolupráce s Chrisem Brownem "Nobody's Business", jejich příběh je tak zprofanovaný, že asi nemá cenu nic k tomu říkat, podle textu písně to tak asi chtějí i oni dva. Jacksonův osmdesátkový feeling je v tomhle songu tak krásně přeleštěný, že i když do minulosti brousí většina umělců, tady se nechali oba inspirovat tím nejlepším. Je to možná prvoplánové, ale setsakramentsky líbivé.

"Unapologetic" zabředl i v dubstepové poloze. Můžeme jím oblažit uši v již zmíněné "What Now" i v "Jump", což je asi, lakonicky řečeno, největší nářez desky. Houpavé hiphopové tempo se přesune až téměř do hypnotického rytmu. Přes čáru je to ale už v guettovce "Right Now", kde se těchto rytmů jednoduše přežerete a navíc ihned odhalíte, že je to z pera francouzského producenta, neboť i přes snahu zpěvačky je tam ten jeho vyčpělý a neoriginální sound.

Rihanna je unikát. Její tvořivost evidentně nezná mezí. Jsem zvědavá, jak své vražedné tempo, které si ve své kariéře nastolila, ještě dlouho vydrží. Novinka nesnižuje kvalitativní laťku jejich desek, jen se obávám, že kromě Rihanna Navy bude veřejnost brzy její hudbou přesycena. Kdyby nechala "Unapologetic" uzrát do jara a pár věcí zdokonalila, byla by to nahrávka srovnatelná s jejím čtvrtým albem.