Tradiční putovní festival Never Say Die Tour patřil několik minulých let vždy mezi největší události na core scéně, bohužel to ale už neplatí a řada letošních vlastních turné žánrových veličin mu dává svou sestavou řádný políček. Loni sice nabídl dvě největší deathcorové hvězdy současnosti Suicide Silence a Emmure, ale zbytek line-upu byl jen chudým příbuzným našlapané a žánrově pestré soupisky z let 2009 nebo 2010. Ovšem teprve letošní ročník dovršil tento úpadkový trend jak dosud nejmenším zvoleným prostorem a tomu odpovídající návštěvností, tak zatím suverénně nejslabším line-upem s headlinerem v podobě kapely, která před pouhými dvěma lety celý tehdejší program otvírala v roli usmrkaných zelenáčů.

Toto turné bylo vždy ceněno hlavně pro svou pestrost, kdy velký počet účinkujících nenudil už kvůli rozdílnému zastoupení subžánrů tvrdé scény v podobě metalcore, deathcore, mathcore, post-hardcore, nebo klasického oldschool hácéčka. A právě jediné dvě tvrdší hardcorové formace letos svým výkonem zcela zastínily zbylých šest mladých kapel výrazně měkčího ražení. Hned při příchodu do klubu vás nejspíš stejně jako mě hodně rozmrzela nedořešená organizace v podobě hodinového stání čistého času ve frontě na extrémně pomalé odbavení šatny. Spousta lidí si navíc myslela, že se jedná i o hlavní frontu do klubu, případně k zakoupení lístků na místě, ačkoliv návštěvníci jdoucí na lehko a s lístkem v kapse mohli do klubu ihned a fronta by se možná i o polovinu zkrátila. To by o tom ale museli vědět nebo by to někde viditelně muselo být vyznačeno...

Kvůli tomuto organizačnímu přešlapu a dlouhému čekání a la fronta na banány z dob hlubokého socialismu velká řada lidí nestihla první dvě vystupující kapely, avšak údajně ani nebylo o co stát. Minimálně na živé provedení trancoru mladíků The Browning jsem byl ale docela zvědavý, škoda. První zhlédnutá formace tak byli až At The Skylines, o kterých jsem do akce nikdy neslyšel a nevypadá to ani na chybu, neboť vůbec ničím nezaujali. Spousta lidí se ale do Futura vydala na novou hardcorovou kometu Obey The Brave, vedenou dřevorubcem Alexem Erianem, jedním ze dvou zpěváků deathcorových pionýrů Despised Icon. Těsně před začátkem jejich setu se klubem začaly šířit zděšené zprávy o nečekaném úmrtí zpěváka Suicide Silence Mitche Luckera a právě jemu jak OTB, tak následující For The Fallen Dreams věnovali skladbu. Rest In Peace...

Samotný set kanadské úderky naplnil očekávání z hlediska nasazení, energie i kooperace pařícího davu, bohužel už v ten moment člověk začínal tušit, že u předkapel přehlédnutelný otřesný zvuk se potáhne jako celý zážitek vraždící nit až do konce večera. Slyšet byl prakticky jen Alexům vokál a dunivé spodky, kytary jsme si mohli pouze domýšlet. Samotné kapele ale nelze nic vytknout. Slušného ohlasu se dočkali právě For The Fallen Dreams, vedení charismatickým a skvěle hlasově vybaveným frontmanem Dylanem Richterem, na kterém stojí a padá celá kapela. I když jsem od nich znal před koncertem jen několik singlů, díky jeho projevu z něj nešlo spustit oči a set skupiny bavil.

Všechny dosavadní kapely odehrály kvůli co nejmenším časovým prostojům na jednu nástrojovku, až trojice headlinerů hrála na své, a tak jsme se před setem zkušených hardcoristů Stick To Your Guns dočkali delší zvukovky, která se však rozhodně vyplatila, protože oni jediní měli z celého večera aspoň trošku solidní zvuk. Kapela vychází ze stejných hudebních ingrediencí jako spřátelení a v osobě kytaristy Joshe Jamese i personálně propojení Evergreen Terrace a stejně tak dokážou i oni udělat naprosto úžasnou, pozitivní energií našlapanou show, které nechybí vůbec nic. Pevný hardcore základ, na který jsou naroubovány metalcorové breakdowny a nenásilné přirozené melodie a čisté vokály, to vše nabízí tahle sympatická parta, která díky tomu dokáže oslovit velmi širokou skupinu posluchačů. A přesně tak to vypadalo i ve Futuru.

Podle skvělé atmosféry i počtu přítomných předčasného headlinera večera Blessthefall jsem viděl už potřetí během jednoho roku, a ačkoliv po stránce technické a hudební šlo asi o nejslabší show, vše bylo bohatě vynahrazeno tak divokou a tvrdou show, jakou jsem zrovna od nich rozhodně nečekal. Hlavně zpěvák Beau Bokan řádil už od začátku jako utržený ze řetězu a už během první skladby se vrhl do davu unášet se na jeho rukou. To však byla pouhá předehra k mimořádnému artistickému kousku, který si pro nás nachystal na polovinu setu. Po ukázkovém stage divingu doplul na rukách fanoušků až doprostřed sálu, kde se na ramenech několika (ne)šťastníků postavil a chvíli zpíval takto vysoko nad hlavami davu, načež se následně jako šikovný šimpanz vyhoupl na stropní ventilaci. Zavěsil se na ní nohama hlavou dolů a v této spidermanské poloze odzpíval skoro polovinu dané skladby. Byl to neuvěřitelný, nečekaně šokující pohled a něco takového jsem na koncertě známé kapely ještě neviděl.

Bohužel, během jejich vystoupení kulminovalo neuvěřitelně zprasené ozvučení celé akce, kdy celková přeřvanost, prohvízdávání a vysoké tóny Bokanova zpěvu nezřídka až vyloženě fyzicky bolely do uší. Použité PA ve Futuru je pro akci takovéhoto jména velkou ostudou, a ač jinak jde o pěkný klub, hodně si případnou další návštěvu těchto zvukových galejí příště rozmyslím.

Nemalá část návštěvníků večera potom zvedla kotvy a koncert hlavních hvězd We Came As Romans už sledoval o něco prořídlejší a po celém maratonu dosti unavenější sál. To by samo o sobě nebyl problém, pokud by headliner svou kvalitou a výkonem vyburcoval lidi k poslednímu moshi takovým způsobem, jakým se to na ročníku 2010 povedlo Parkway Drive. Bohužel, We Came As Romans nemají charisma ani kvalitu na to, aby headlinovali podobný prestižní podnik, a tak i když předvedli slušný výkon a jejich studiovou tvorbu mám hodně rád, nedokázali mocně strhnout ani v pozici hlavní hvězdy a je nutno si přiznat, že na první ligu žánru prostě nemají.

Obecně se dá říct, že letošní line-up byl složen z kvalitních předkapel někoho mimořádného, který však v samotné soupisce nakonec chyběl. A ruku na srdce, ani jedna z tří hlavních kapel vydání 2012 není takovým pojmem, aby tento podnik utáhla na své jméno. Jako celek tak hodnotím akci jako zklamání. Kromě opravdu trestuhodně příšerného zvuku a možná až přehnaně hojného stage divingu (nezřídka bylo na pódiu víc fanoušků než členů dané kapely) to bylo dáno už předem mimořádně slabým line-upem, kdy takřka polovina kapel neměla na této tour co dělat a headlinery byly formace jindy dělající jen supporty skutečným zásadním jménům celé core scény.