Nebudu zastírat a přiznám se hned z kraje - bostonští Aerosmith jsou mojí nejoblíbenější skupinou vůbec. O to více jsem v posledních letech prožíval pády a vzestupy, klinické smrti i náhlá oživení, Tylerovy excesy a vnitřní napětí, které v kapele panovalo, a vůbec vše, co se kolem značky Aerosmith dělo. A že toho nebylo málo. Když jsem je však měl možnost spatřit v Praze v roce 2010 v O2 areně, věděl jsem, že je vše na nejlepší cestě, aby legenda znovu pokračovala. A o dva roky později se tak stalo, počátkem listopadu vyšlo po jedenácti letech plnohodnotné řadové album "Music From Another Dimension!".

To, že nové album jedné z nejprodávanějších kapel vůbec, je velmi očekávanou událostí, asi nemusím dlouze vysvětlovat. Skupina si dala opravdu načas a neustálým posouváním data vydání drtila nervy fanoušků po celém světě hodně důkladně a zároveň jim servírovala otazníky a jemné pochyby o kvalitě budoucí novinky. Určitým ventilem pak bylo vypuštění prvního singlu "Legendary Child", ze kterého je patrný silný vliv sedmdesátých let a návratu ke kořenům. Bohužel by na albech "Toys In The Attic" nebo "Rocks", které jsou nejen pro kapelu samotnou, ale i pro rockový hudební průmysl poměrně zásadní, naprosto zapadla a ve stínu zbytku obou alb by naprosto selhala. Ano, nelze porovnávat dnešní tvorbu se stylotvorným obdobím rock'n'rollu, ale pokud se Aerosmith chtěli přiblížit k rané tvorbě, je třeba zmínit a konstatovat, že tímto krokem moc nepřesvědčili, ba i mírně zklamali. Není to špatná skladba, ale v rámci repertoáru formace nabízí hodně nízký podprůměr. Píseň je prý dle kapely už poměrně stará, z dob nahrávání "Get A Grip", ale nikdy nedostala šanci. Možná to tak mělo zůstat.

Druhým singlem "What Could Have Been Love", vypuštěným teprve před několika dny, naštěstí poskočili o několik dekád blíže k současnosti a představili cajdák jak z časů "Armagedonu". Tohle Tyler jednoznačně umí a jeho hlas se k podobným baladám hodí. Oba singly ale stejně nezodpověděly otázku, jak vlastně bude novinka znít a co na ní vlastně čekat.

Co při poslechu nové kolekce musím vyzdvihnout, je hlasový projev Stevena Tylera, který je v neskutečné formě. O sehranosti a technické dokonalosti instrumentální části bandu nemusím snad ani mluvit. Čím je však nahrávka zajímavá, je netypická kombinace starých postupů a zvláštních inovací, které kapela do nových skladeb vnesla. Zní totiž často úplně jinak, než jak jsme byli u Aerosmith zvyklí. Někdy to je dobře, jako v případě další povedené balady "Beautiful", někdy mi to vyloženě vadilo, třeba v druhé "Oh Yeah", kde je sborový background vokál po více posleších silně nepříjemný a blbě vlezlý. Tento kus k mému údivu napsal Joe Perry, který má na svědomí většinou bluesovější a dřevnatější písně. Tradiční rukopis se na albu ale také najde a vyložených klasik se tu dočkáme. Z těch povedenějších lze vyjmenovat "Tell Me" nebo pořádnou sypanici "Street Jesus", jež je dle mého názoru daleko lepším zástupcem návratu ke kořenům než singlovka "Legendary Child".

Stejně jako v případě "Oh Yeah" mi vadila doprovodná vokální linka i u skladby "Out Go The Lights", přičemž duet s Carrie Underwood v písni "Can't Stop Lovin' You" mi přišel jako naprostý tah vedle. Mix country, american popu a klasického rocku leze do uší jen velmi těžko a s nevratnými následky. Ještě, že si lze spravit chuť u následující výborné hardrockové palbě "Lover Alot", která patří k nejlepším kouskům alba. Výtečná je také "Freedom Fighter" s hostujícím Johnnym Deppem.

Připadá mi, že Aerosmith spolu s producentem Jackem Douglasem, který se skupinou pracoval na jejich prvních třech albech, chtěli vynahradit fanouškům dlouhé čekání a usmířit všechny jejich tábory tím, že vytvoří kolekci, jež by reprezentovala kapelu napříč celou její kariérou a vtiskla do sebe všechno, o co se tihle veteráni kdy otřeli. Výsledkem je trochu zvláštní best of z neexistujících alb Aerosmith, pocházejících z jiné dimenze (že by důvod názvu desky?). Na "Music From Another Dimension!" jsou balady, bluesové vybrnkávačky, hardrockové vypalovačky, country (bohužel), zkrátka každý si přijde na své. Co ale chybí, je konzistence, monolit, pojivo, něco, co by drželo desku jako celek a vytvořilo pevný základ pro kvalitní nadčasovou nahrávku hodné legendy.

Když jsem před nedávnem psal recenzi na novinku crazy money rockerů Kiss "Monster", kterým jsem nikdy příliš neholdoval, nečekal bych, že je ocením lepším hodnocením, než své milované kováře. Není však všem dnům konec a věřím, že deska si své fanoušky najde, projde sítem historie a v rámci diskografie snad úplně nezapadne, i když se rozhodně řadí mezi slabší počiny kapely.