Ještě tři čtyři roky zpátky byste na rozlehlých pláních Panonia Fields o rodný jazyk uchem nezavadili. Letošní rok ovšem dokázal, že Novarock přestává být pro české (i slovenské) fanoušky neznámým pojmem. Mezi tradiční němčinou totiž až překvapivě často znělo známé: "Pivo či ty vole!" a stejně tak i: "Čo ti jebe?" nebo "Ty kokos!" Ostatně, aby ne: Metallica, Linkin Park, Limp Bizkit, Slayer, Evanescence, Machine Head, Billy Talent, The Offspring, Cypress Hill a čtyři desítky dalších. To vše tři a půl hodiny cesty autem z Prahy nebo půl hodiny z Bratislavy, za přijatelnou cenu kolem 130 Euro.

Naši jižní sousedé jsou všeobecně považováni za klidný a spořádaný národ. Ale soudě podle toho, co se odehrává na Novarocku, se většina mladých Rakušanů těší celý rok na to, až v sobě budou moci probudit své prasečí já a utrhnout se ze řetězu. S chutí se pak vyválejí v bahně a přijdou na nové způsoby, jak ukojit svůj exhibicionismus, a to s naprosto bezbřehou fantazií.

Pálí slunce? Zapomeňte na opalovací krém a obmotejte si celý obličej tejpou. Nebo celou hlavu strčte rovnou do vydlabaného melounu - tam je chládek. Anebo víte co? Rovnou se svlékněte do spodního prádla a na intimních partiích prostříhejte vzdušné otvory kvůli větrání. Jestli je vám líto, že s sebou nesmíte vzít mazlíčka, přivažte si na vodítko botu a venčete ji po areálu. Snad ji nevyděsí vaše nová epesní čepička ve tvaru krocana, tasmánského čerta či jiných pohádkových postaviček. Nebudete ale sami, vždyť kolem běhá Pikachu v nadživotní velikosti, v závěsu se zajícem a Hello Kitty. A až botu půjdete ustájit, nelekejte se spících ve stoje. Přišli si akorát odskočit k plotu a přemohla je únava. Potřebujete snad ještě další důkazy o tom, že to Rakušané umějí rozbalit?

Den 1.

S nevypočitatelností podobnou rakouským fanouškům se hned první festivalový den předvedlo také počasí. Zatímco od brzkého rána naplno pálilo slunce a barvilo zátylky i ramena do ruda, odpoledne se Rakouskem prohnala náhlá bouřka s vichřicí, přičemž největší škodu napáchala zejména fanouškům Marilyna Mansona a Within Temptation. Ale nepředbíhejme.

Menší červenou stage většinu dne okupovaly partičky podobného metalového a metalcoreové ražení. Po sympatickém rozjezdu umírněnějších Shinedown (takhle nějak by dnes asi zněli Nickelback, kdyby Chad Kroeger býval nepřišel o koule) poprvé poslali do atmosféry mračna prachu Devildriver s famózním Dezem Farfarou u mikrofonu. Coal Chamber, pamatujete? Dílo prachové zkázy pak dokonali August Burns Red. Pódium Rock For People, kam má tahle pětice namířeno, už se dopředu třese v základech.

Mimochodem, prach je na Novarocku vaším nejlepším kámošem - nikdy vás totiž neopustí. Je s vámi zkrátka všude, dokonce i tehdy, když se vysmrkáte a v kapesníku naleznete jen prašný otisk. Největší radost zajisté dělá fanouškům v kotli, protože se i při tom nejmenším circle pitu zvíří tak, že přes jeho oblak není ani vidět na pódium. Jak moc by asi pořadatele obtěžovalo položit na zem pár gumových podlážek, aby se kotelníci i lidé kolem neustále nedusili?

Po dalších dvou břitkých bandách Killswitch Engage a Lamb Of God dostali prostor na hlavní stagei The Offspring. Punkrockoví pionýři mají svá zlatá léta dávno za sebou, ale na rozdíl od někdejších souputníků Green Day nedělají z koncertu cirkus a na pódiu jsou stále poměrně přesvědčiví. Dexter Holland se sice u mikrofonu často trápí, ale stačí, aby zařval "Ya ya ya ya ya!", coby začátek vypalovačky "All I Want", s Noodlesem následně přidal další old-skull pecku "Bad Habit" a několik povedených riffů z veleúspěšné "Americany" a skoro jim všem odpustíte, že za posledních patnáct let nevydali smysluplnou desku. Mimochodem, refrén "Why Don’t You Get A Job" si s publikem zazpíval také jeden ze securiťáků.

Povedeným setem The Offspring však veškerá pohoda skončila. Velkoplošné obrazovky na kraji pódia se zbarvily do výstražných červenožlutých barev a nápisy varovaly před blížící se silnou bouřkou. Celý prostor byl násilně vylidněn a sílící vítr přinesl reálnou starost, zda-li bude produkce vůbec pokračovat. Po půldruhé hodině, kdy černočerná obloha konečně dostala rozum, se sice reproduktory na velké stagei opět probudily k životu (byť v případě Rise Against jen ve zkráceném setu), avšak na menším - a pravděpodobně více zranitelném - pódiu znamenaly silné poryvy větru takové riziko, že byl zbývající program zcela zrušen. Antichrist Superstar Marilyn Manson i jeho Personal Jesus Twiggy Ramirez zůstali v šatně a všichni Beautiful People poslušně čekající venku pískali a skandovali marně. Sweet Dreams v tu chvíli značně zhořkly.

Den 2.

"Dobrý ráno. - Dobrý. - Hele, co je to ta Helga? - Jaká Helga? - No řvali to tady všude kolem celou noc, neslyšela jsi? - Neslyšela. - A toho kluka, co tady řval 'Get the fuck out of my tent' taky ne? - Cože? - No fakt. Podle přízvuku to byl Čech a zněl dost nasraně, tak jsem vylez' ven, co se jako děje. Si představ, že mu vlez do stanu nějakej vylitej Rakušák. - Fakt? A ukrad' něco? - Právě, že vůbec nic. Evidentně jenom nemohl najít svůj stan, tak vlez do tohohle a chudák týpek ho pak nemohl dostat ven, protože ten druhej mu tvrdil, že to je přece jeho stan. Nakonec jsme ho spolu vypakovali. Ale měla jsi ho vidět - stál tam bosej u toho stanu, mžoural kolem a vůbec netušil, co se děje. V tu chvíli vypadal, že ani neví, jak se jmenuje. Jo a tomu Čechovi nechal ve spacáku smradlavý fusekle, haha."

Zatímco první festivalový den žánrově příliš nevybočoval z tradičních škatulek Novarocku (snad jen s výjimkou swingových The Baseballs), druhý den nabídl v záplavě metalu hned několik příjemných zpestření. Ukázal se osobitý muzikant Everlast a skvělý set předvedli také ostřílení Kasabian. Samostatnou kapitolou pak bylo vystoupení kultovních Cypress Hill. Pecky jako "Insane In The Brain" nebo "I Wanna Get High" sice zněly do podmračeného odpoledne, avšak nálada i atmosféra před pódiem v tu chvíli byla přímo ukázková. Pach asijských nudlí, hot-dogů a smažených hranolků na moment prohrál s pachem cannabisu, přičemž solidní kapacitu plic předvedl také rapper B-Real. Obřího aplausu se pak dočkal za parádní scratch-performance s DJem Muggsem.

Náramná zábava panovala i během setu Puddle Of Mudd. Ne však zásluhou kapely; to se opět vyznamenalo místní publikum, konkrétně banda asi pěti kluků, kteří uprostřed kotle rozjeli crowd surfing obřích rozměrů. Postupně takhle vyslali asi čtyřicet kolemstojících lidí (polovinu z nich nedobrovolně), až jako závěrečný bonbonek poslali po rukou asi stokilového pořízka. V tu chvíli byli security před pódiem zralí na ručník. A Puddle Of Mudd? Trochu nuda. Zpěvák Wes Scantlin projevoval během koncertu nadšení jako David Rath u oběda v Litoměřicích. Po celou dobu se tvářil, jako by si sám dobře uvědomoval, že od skvělé debutové desky "Come Clean", kdy byli globálními hvězdami (takže nějakých deset let zpátky) je jeho kapela vlastně úplně zbytečná. We are dead and we know it. Na druhou stranu, hity ze zmíněné desky a la kdyby měl Kurt Cobain rád pop jako "She Hates Me", "Control" nebo "Blurry" stále příjemně jiskřily.

Mnohem více prožitku i nadšení projevili metalcoreoví řezníci Hatebreed a také respektovaní Machine Head. Ti tentokrát nedoplatili na komplexy zvukaře Metalliky jako v květnu v Praze a během jejich instrumentálně náročné produkce několikrát pod pódiem znělo tradiční skandování "Machine fuckin' head!" Absolutní respekt si získali také další klasici svého žánru, HC harcovníci Biohazard. Perfektně břitký zvuk, hrubý vokál, čistě hrané bicí v tempu basketbalového driblingu, megajouly energie, kdy všichni front-line hudebníci neúnavně poskakovali po pódiu, a pod pódiem jeden cirle-pit za druhým: takhle vypadá špičkový HC koncert! Rozumíme si, you motherfuckers?

Rozmrzelé počasí, které se od pátečního večerního průšvihu ne a ne umoudřit, začalo v půlce setu otravovat i švédské metalisty Opeth. V průběhu brilantně odehraného duchaplného metalového setu však házeli inteligentní a sarkastické vtípky, třeba když zpěvák Mikael vyslal k nebesům trefnou poznámku: "I hope you’ll die," adresovanou bohu počasí. O mnoho méně uvolněně působili black pekelníci Dimmu Borgir. Čtveřice sice házela do kamer usměvavé škleby, ale jejich pečlivá temnota-image působila spíše zábavně. Aspoň že upustili od svého tradičního nepřístupného a zpruzeného feelingu.

Den 3.

Znáte to - rozespale protřete oči, dáte si ranní kafíčko (nebo rovnou pivo), posedíte u stanu, na nose vás lechtá slunce, zkrátka idylka. Jenže skvělá nálada jednoho rána vydrží na Novarocku do té doby, než pánové absolvují pohledy do močí přetékajících žlabů, v nichž navíc brázdí lodičky z cigaret.

Organizátoři téhle mamutí akce si s hygienou, oproti českým festivalům, hlavu moc nelámou. Po úklidové stránce letos vedení nezlepšilo vůbec nic. Všichni se tady nadále řídí svatým pravidlem "co už nepotřebuješ, hoď na zem". Místo košů se pořadatelům evidentně vyplatí najmout chudáka, který si na sbírání odpadků posléze zničí záda a návštěvníky nechají tři dny brodit v hromadách zbytků z jídla a dalšího smetí. Ty náročnější mohla uspokojit komfortní toaleta za 2 eura, což ale nezakrylo tradiční nedostatek míst s tekoucí vodou. Aneb stále ta samá písnička.

Vcelku zásadní změny se přes noc dočkala hlavní stage. Technici tu postavili snake-pit pro večerní show Metalliky a mnoho kapel neodolalo přes den proběhnutí po visuté lávce. Přes den obstarali pravidelnou porci metalu např. As I Lay Dying, Mastodon nebo Trivium. Lehkou úlevu od rockové a metalové produkce, která chvílemi v záplavě žánrově velmi blízkých kapel splývala, obstarali třeba pohodoví Awolnation, rozdováděná Russkaja nebo písničkář (!) Corey Taylor.

"Corey-drsňák zůstane doma, dnes přijde Corey-romantik!" řekl si nejspíš frontman Slipknot Corey Taylor. Nahodil vizáž nedbalé elegance a jen se svou akustikou hrdinně vykročil v podvečer před nedočkavé rockery. Otázkou však zůstává, nakolik je hrdinské postavit většinu koncertu na coverech, jmenovitě Alice In Chains, U2 nebo Nine Inch Nails. Jasně, publikum se dočkalo i kousků od jeho Stone Sour a Slipknot, jenže jeho rozvláčné písně o lásce se minuly účinkem.

Ti, kdo Coreyho raritní unplugged set vyměnili za nadupané Slayer, nemuseli litovat. Z impozantní hradby Marshallů (Jim, budiž mu země lehká, by měl jistě radost) se linul syrový thrash metal, až se z toho chlupy ježily. Jako rozehřátí na Metalliku přímo dokonalé, avšak dramaturg Novarocku měl nápad z kategorie brainless (copyright by Fred Durst), konkrétně nepochopitelné vložení Nightwish. Finové tak odehráli velmi zvláštní set. Na jejich koncert se přišlo podívat zhruba třicet tisíc lidí, z toho devětadvacet tisíc fanoušků Metalliky. Nasvědčovala tomu přinejmenším ledová atmosféra a nulové reakce publika. Na popud zpěvačky Anette sice občas desítka lidí mávala rukama, jinak ale přítomní zaujali statický postoj vydržet-to-na-Metalliku. I navzdory celkem povedené fireshow odmítali s gothic metalem cokoliv mít. Nightwish se tak zasloužili o největší průšvih festivalu.

Byli jste v květnu v Praze na Metallice? Pak máte jasnou představu, jak vypadal jejich set na Novarocku. Velmi podobná atmosféra, usměvavý James Hetfield, basák Robert Trujillo neměl jako obvykle zapojenou baskytaru. Snad jen Lars Ulrich zabubnoval přesněji než v Praze. Naproti tomu "Nothing Else Matters" zněla ještě víc odfláknutě než obvykle. Čtveřice také lehce pozměnila setlist. Namísto "The Shortest Straw" zazněla "The Four Horsemen" a "Blackened" nahradila rarita "Hell And Back". Hlavní část programu, tedy kompletní prezentace Black alba, zůstala - snad jen s výjimkou trochu jinak sestříhaného úvodního videa - pochopitelně stejná. A nezapomeňme na velkoplošnou obrazovku jako přímou součást pódia a skvělou práci pódiových kameramanů. Paráda!

Novarock má své mouchy, kterých, upřímně řečeno, není zrovna málo a dokáží být pěkně otravné. Navíc se zdá, že se na festivalu stále točí ta samá jména a je tak stále méně co objevovat. Na druhou stranu, line-up tu bývá každoročně opravdu hvězdný a připočteme-li unikátní atmosféru, nezbývá, než se těšit na další ročník.