Toho večera bylo v jihomoravské metropoli nezvykle rušno. Třinečtí Charlie Straight se totiž rozhodli svou druhou studiovku "Someone With A Slow Heartbeat" pokřtít právě na brněnské Flédě. Proč? "Protože tam jsou koncerty vždycky nejlepší!" nechal se slyšet zpěvák Albert Černý. Dobrá volba? Rozhodně!
Live: Charlie Straight
support: Never Sol
místo: Klub Fléda, Brno
datum: 13. března 2012
setlist: Changing Trains, Dear Jack & Stacey, Tiger In Your Heart, Love Factory, Your House, Something New, Too Many Knives, 45 Days In Tokyo, Someone With A Slow Heartbeat, Coco, School Beauty Queen, Institutions Of The World, Picking Blueberries, How Do You Like My Earrings, Try Some Stuff You Don't Think You Should, Upside Down, Ženy treba lúbiť, Nothing, Bathroom Song
© Petr Klapper / musicserver.cz Pět minut před půl devátou na pódium nastoupila předkapela Never Sol. Že neznáte? Jedná se o dvě zhruba dvacetileté slečny, z nichž jedna bubnuje i v kapele zpěvačky
Debbi, zatímco ta druhá, klávesistka, kterou můžete znát i z klipu "Coco", svým nízko posazeným hlasem chvíli bodovala. Jejich komorní pop čerpající inspiraci z
Kate Nash nebo
Lany Del Rey zpočátku zněl nadmíru zajímavě. Posléze se ale ukázalo, že dvacet minut plných balad v jedné tónině natěšené publikum spíše otupuje, než aby je řádně napumpovalo k následujícím minutám.
Kolem deváté večerní na brněnské pódium naběhla očekávaná čtyřka muzikantů ve složení Albert Černý, Michal Šupák, Johny Ciencala a Pavel Pilch, aby předvedla, co nového se ve Švýcarsku pod dohledem producenta Guye Fixsena (
Pixies,
Vypsaná fiXa) v posledních měsících naučila. Otvírákem se, jak je již zvykem, stala skladba "Changing Trains" a večer plný optimistické nálady, euforie, Albertova poskakování a pokorných děkovaček mohl začít.
Ačkoliv byste mohli indie pop čtveřice mladíků odsuzovat za vykrádání vlastních vzorů od
MGMT, přes
The Kooks až po
Coldplay, nebyli byste spravedliví. Vždyť tohle dělali muzikanti od nepaměti. A podívejte se třeba na aktuální tvorbu
Kings Of Leon nebo
The Killers, jak se až křečovitě snaží natočit "The Joshua Tree" pro jednadvacáté století.
© Petr Klapper / musicserver.cz Mezi přehranými novinkami nechyběly kousky "Dear Jack & Stacey", "Tiger In Your Heart" nebo aktuální singl "Coco", a diváci se tak mohli sami přesvědčit o mírné nevyváženosti nových skladeb, byť je Černý v nedávném rozhovoru popisoval trochu jinak:
"Nová deska je něco, jako když přijde krásná holka v tričku s obrázkem alba 'Sea Change' v kalhotkách do pokoje, pustí naplno The National, venku vznikne dvojitá duha, začnete se líbat a tečou vám slzy." Ke slabším momentům tak patřily nevýrazná "Someone With A Slow Heartbeat", "45 Days In Tokyo", jejíž jediným kladem bylo nečekané usednutí zpěváka za klávesy, nebo zbytečně dlouho natahovaný závěr "Institutions Of The World".
© Petr Klapper / musicserver.cz Ty však královsky vynahradily momenty s krásně vygradovanou "Something New", doprovázenou již tradičně deštěm konfet, na jejíž obrovskou sílu trošku nepřirozeně následovala výborná balada "Too Many Knives", která se nahrávala v třineckém kostele, nebo prakticky jakékoliv ohlédnutí ke třemi Anděli oceňovanému a říznějšímu debutu
"She's A Good Swimmer".
Charlie Straight by byli sami proti sobě, pokud by výše zmíněnou dvojici nenasadili v budoucnu jako singly. Jediná výtka vůči odehraným písním z debutu by tak mohla proudit k vynechané "You Can", ale ať už se Albert a spol. vložili do "Love Factory", "Nothing" či publikem hlasitě odzpívané baladě "Your House", coby jejich vůbec nejlepšímu dílu, vždy jim bylo odměnou euforické tleskání vyprodané a nedýchatelné Flédy, která tak bez problému odpustila i lehký výpadek textu. Skvělých momentů byl březnový večer plný. A mezi ty vůbec nejpovedenější zcela jistě patřila i "Upside Down", kterým končila hlavní část programu, a to když si Albert vlezl do zorbingové koule a na rukou diváků se obkutálel po celé ploše klubu.
Druhý pohled Tomáše Bláhy
© Petr Klapper / musicserver.cz Měl jsem za úkol napsat druhý pohled na křest nového alba Charlie Straight, ale jaký by to mělo smysl? Zdvojovat informace o tom, že Fléda byla vyprodaná, že věkový průměr rozhodně nebyl 15+, ale že výjimkou nebyli návštěvníci, co brečeli do polštáře, když byl zabit
John Lennon. Že lidé zobali Charlie Straight z ruky, uměli jejich texty a že nové skladby naživo fungovaly možná lépe než na desce? Já, když jsem si toto všechno na křtu sumarizoval, tázal jsem se sám sebe, jaká je vlastně vůbec jejich pozice. Protože když se na tvorbu party kolem Alberta Černého podíváte s odstupem (nemusíte chodit ani moc daleko), zjistíte, že prakticky nedělají nic jiného, než že recyklují nápady, které za posledních deset let vznikly ve světovém měřítku kytarového popu. Problém je ten, že český mainstream vždy na tuto tvorbu nahlížel jako na alternativu. A není se čemu divit. Stačí se podívat na většinu lokálních festivalů, otvíráky a tak, a dojde vám, že obecný pojem
český pop tvoří absolutní sedlina z rezignace na obměnu, uměleckou hodnotu, a to už vůbec neřeším otázky nějakého vkusu. Čili být alternativou k tomu není zase tak těžké.
Najednou tady máme Charlie Straight, kteří se nepochybně snaží vymanit z pout české regionálnosti, už jen tím, že kompilují platné formulace, které ve světě něco znamenaly. Zároveň se ale koupou ve stejné louži, ze které chtějí vykročit. Dobrá zpráva tedy budiž ta, že
humorné texty s přiblblou hudební produkcí už není jediná cesta, jak být u nás úspěšný. Kapela se netají tím, že se chtějí přiblížit k úspěchu britských kytarovek a přizpůsobují tomu vše. Od šatníku, díky kterému nevypadají jako ti, co si na sebe vezmou první čistou věc, co uvidí ve skříni (jak je u nás zvykem), po chytlavé melodie s odinstalovanou debilitou a dobrou angličtinou. A Charlie Straight jsou relativně plná rádia (v porovnání s jinými
klubovými kapelami). Můžeme je tedy napadnout ještě s tím, že takový úspěch u nás slaví díky zabedněnosti českého éteru. Na druhou stranu, jestli má rádiový mainstream znít takhle, zlobit se nebudu.
Měl jsem s kamarádem, kolegou debatu o tom, jestli ale Charlie Straight považovat za mainstream, když oni duplikují to, co mainstream u nás odmítal. Vyprodané kluby, poměrně velký prodej alb, natěšené fanynky, které s nimi neváhají projezdit republiku, široké publikum, co zná jejich texty, ještě širší to, které jejich tvorbu alespoň zná... já si neumím fungující mainstream představit jinak. Ještě abych navázal na křest - nové skladby vážně znějí lépe v živém podání, což opět otevírá diskuze o tom, jestli české kapely skutečně potřebují zahraniční producenty.
A co samotný křest? Slovenský
objev roku, rapper
Majk Spirit, popřál klukům mimo jiné
"spoustu tak skvělých koncertů, jako je tenhle," polil cédéčko
"Someone With A Slow Heartbeat" šampaňským, Michal jej hodil publiku a následně si každý z hlavních protagonistů vyzkoušel roli Sebastiana Vettela. Všichni společně si ještě na pódiu acapella vystřihli Spiritovu "Ženy třeba lúbiť" a odporoučeli se do zákulisí. To ale brněnským (zejména) fanynkám nestačilo a přivolaly je zpět, aby závěrečná "Bathroom Song" povedenou noc uzavřela.
Sesumírujme si to. Obrovský potenciál, skvělá angličtina, spousta hitů, výborné koncerty a nemalé ambice.
Charlie Straight jsou jako české Škodovky, ve kterých stále silněji cítíte vnitřnosti západní profesionality Volkswagenu, a byť na ně asi nikdo nečeká, jsou jedním z našich nejlepších vývozních artiklů. A od teď už definitivně i velká kapela.