Zatímco v Česku jsme je přirovnávali k The Libertines, ve Skotsku o nich psali jako o raných Oasis a v Chile jako odrůdě Franz Ferdinand. To je vcelku slušný záběr. Stejně jako dvaadvacet tracků z pěti alb na prvním díle výběrovky. A důvody podívat se blíž na kariéru Mando Diao máme tím pádem na světě.
Co se dá vůbec dělat v Borlänge? Ve městě, kde se z jedné strany tyčí komíny železáren a z druhé papíren? Vzhledem k tomu, že jediným každoročním vyrušením z poklidu dělnického života je pro čtyřicet tisíc obyvatel největší švédský hudební festival "Peace & Love", nabízí se pro únik z šedé reality jediné možné řešení - založit kapelu. Tak vznikli i
Mando Diao. A aby se kruh uzavřel, na svých stránkách mají momentálně vyvěšený
audio záznam z loňského vystoupení na výše zmíněném festivalu, a to před téměř padesáti tisíci návštěvníky.
"There was not much else to do than became a criminal or make music."
(Mando Diao, Upfront Magazine, 2009)
První desku představila kapela až po pár letech hraní, v říjnu 2002. Protože byl doma o ni velmi slušný zájem, o rok později vyšla také celosvětově. A děly se nevídané věci. Kapitulovalo před ní Japonsko. Debut "Bring 'Em In" si tam za prodej vysloužil zlatou desku. Chlapci z Mando Diao tak našli nový cíl svého dalšího koncertního turné, po kterém sebevědomě prohlašovali, že jsou pro Japonsko největší zahraniční rockovou kapelou.
"Greatest Hits Volume 1" ("GHV1") přináší z "Bring 'Em In" pět tracků, které byly zároveň singly: "Paralyzed", "Sheepdog", "The Band", "Mr Moon", "Motown Blood". A i díky nim vlivný server pitchfork.com v pochvalné recenzi (8/10) o nich sice píše jako o těch, co vykradli americkou hudební historii (
"Motown, the Blues, and a little Chuck Berry"), ale pokud Amerika není schopna vyprodukovat něco podobného, budiž takovéto počiny vítány. Paradoxem k tomu je, že kapela v Americe, navzdory neutuchajícím pokusům, nikdy pořádně neprorazila a za své vzory označuje spíše anglické veterány (
The Beatles,
Rolling Stones,
The Clash,
The Smiths), i když jim je samozřejmě neustále předhazována
Abba.
"My opinion is that we don't play very new music. The only thing we're here to do is to write good songs for people to like."
(Mando Diao, incendiarymag.com, 2004)
Dvojka v diskografii "Hurricane Bar" znamenala definitivní průnik na evropský trh. Německy mluvící země je vzaly za svou kapelu, stejně jako o něco později Anglie. Desku produkoval Richard Rainey, který před tím pracoval s
U2 na "All That You Can't Leave Behind" a navzdory kritice poznamenávající, že Mando Diao jen rozmělňují svůj debut, se z ní opět podařilo vydolovat pěknou řádku singlů. Byl mezi nimi také "Clean Town", ve kterém se kapela smiřuje (a pyšní) se svým městem. Vedle něj obsahuje "GHV1" skladby "God Knows", "You Can't Steal My Love", "All My Senses" a "Down In The Past".
Dostáváme se do rozmezí let 2006-2007. Album
"Ode to Ochrasy" přichází nejprve v srpnu prvního roku na pulty kontinentální Evropy. Na jaře druhého pak ve speciální edici pro Anglii a USA. Ve třech skladbách se nově objevuje smyčcové kvarteto, ve dvou dechová sekce. Sestupná tendence podle některých recenzentů však pokračuje. Pro pitchfork.com (5,4/10) je to například do dnešního dne poslední deska kapely, o které napíší. Naopak v Česku se líbí. Benjamin Slavík dává za náš server osmičku. Navíc rok 2007 znamená první návštěvu skupiny v České republice (na Colours Of Ostrava). Na "GHV1" "Ode To Ochrasy" zastupují "Long Before Rock 'n' Roll" , "Welcome Home, Luc Robitaille", "TV & Me", "Good Morning, Herr Horst" a "Ochrasy".
"Vedle rozjeté easy-listening garáže jsou na "Ode To Ochrasy" jasně čitelné i náznaky vyspělosti - to znamená: snaha dosáhnout zvuku evokujícího velkou dospělou kapelu, která má pořád hodně co říci i přes fakt, že rozsáhlost její diskografie už má blíže k pěti dlouhohrajícím deskám než k debutovému demu."
(Benjamin Slavík, musicserver.cz)
Ještě ten samý rok vychází pod hlavičkou společnosti EMI deska, o které sama kapela nevěděla, zda opustí studio. Unavená z nepřestávajícího celosvětového turné a mediálního kolotoče si pro sebe nahrála songy, které dodnes představují největší změnu v jejich repertoáru. Přiznaně ovlivněna country a folkem zní "Never Seen The Light Of Day" v několika skladbách jako album od jiné formace. Překvapí především osmiminutová závěrečná "Dalarna", instrumentální pocta rodnému kraji obohacená o atmosférické ženské vokály. Ta uzavírá i "GHV1" (písničky nejsou řazeny chronologicky), přičemž za čtyřku v diskografii kopou ještě i titulní věc a "If I Don't Live Today, Then I Might Be Here Tomorrow."
Málokdo pak čekal, jaké šílenství vyvolá o rok a půl později vypuštěný Kraken v podobě
"Give Me Fire". Opět začala platit charakteristika, kterou o své hudbě vymysleli Mando Diao před návštěvou Ostravy na dotaz Práva:
"Máme popové melodie, které ale zpracováváme tak, že z toho vyplyne něco mezi rockem a punkem." S novinkou byli zpátky ve staré formě a dostali se nejblíž ke svému odhodlání vyslovenému při rozhovoru o pět let dříve - být největší kapelou na světě. Hluční, syroví a připraveni dostávat do varu publikum v klubech i na festivalech. A poděkovat za to můžeme soundtrackům k filmům Quentina Tarantina znějícím právě v době přípravy "Give Me Fire", prozatím posledního studiového alba kapely, ze kterého se na "GHV1" dostaly ovšem pouze tři věci: "Dance with Somebody", "Gloria" a "Mean Street".
Pokud sečteme tracky zastupující jednotlivé desky, do konečného součtu dvaadvaceti položek ještě jeden chybí. Jmenuje se "Christmas Could Have Been Good" a stal se pro všechny fanoušky nečekaným dárkem k uplynulým vánocům. Jeden z anglicky psaných blogů sledujících švédskou scénu mu přisoudil titul nejhezčí vánoční píseň roku. Nic proti tomu, ale není to zrovna typ melodie, který přinesl
Mando Diao uznání a slávu. Snad se na pokračování výběru toho nejlepšího dočkáme novinky z ranku trochu divočejších rytmů. I tak ovšem platí, že "GHV1" je mimořádně zajímavě sestavenou zprávou o cestě jedné kapely za svým snem, potvrzující, že nezáleží, odkud jste, ale jestli si dokážete stát za svým a věřit tomu, co děláte.
"Mando Diao is a band, or almost not a band, it's like a wild and cheers world of rock music."
(Mando Diao, incendiarymag.com, 2004)