Každý rok je třeba najít novou panenku na hypeování, kterou nejdříve obdivuje pár zapálených fanoušků a poté si jí začnou všímat i masy. Stejný osud potkal také křehounkou skladbu "Video Games" Lany Del Rey. Vydat jí kterákoliv jiná popová zpěvačka, singl by pro své pomalé tempo a nehitovost neměl sebemenší šanci uspět v hitparádách. Ovšem aura neokoukanosti newyorské rodačky se propadla do momentální díry na trhu s baladami a výsledné žuchnutí zapůsobilo ve velkém.

Spolu s následující singlem "Born To Die" přinášejí de facto to samé - smyčce, emoce a momentálně okrajový retro zvuk podmalovaný triphopovými beaty. Lana si na albu potrpí na melodramatické aranže prosycené patosem a osudovými výroky (jako např. "Now my life is sweet like cinnamon, like a fucking dream I'm livin' in" v "Radio"). Díky tomu se k posluchačům dostávají uhlazená velkoformátová cukrátka s filmovým nádechem. Elizabeth Grant většinu skladeb ukočířovala a za konzistentnost by si zasloužila jedině obdiv. Pozitivně působí i jakási kolážovitost nahrávky, do mnoha skladeb totiž vstupují různé výkřiky či úryvky vytržené z kontextu.

Pro někoho bude určitě dvanáct pomalých symfonických skladeb příliš. Lana si prostě jede to své, a to od začátku do konce. Změna přichází v podstatě jen dvakrát, nejprve v rozverné "Off To The Races" a poté v našlápnuté "Diet Mountain Dew". Odhaluje v nich i jinou než opravdu nízkou polohu svého vokálu, s níž se u Lany setkáváme nejčastěji. Prvotní pocit, kdy se všechny písničky slévají do jedné, úspěšně mizí po mnohonásobném poslechu. Každý kousek totiž odlišuje jeho refrén. Nálada zůstává podobná, ale každý refrén je jedinečný, a jednoznačně tak navazuje na popovou tradici z šedesátých let. Ostatně v té době rozjel kariéru i zpěvaččin velký vzor - nezkrotná Nancy Sinatra, se kterou má Lana moho společného. Nejzdařilejšími songy v tomto ohledu jsou "Dark Paradise", zmiňovaná "Radio", "Summertime Sadness" nebo "National Anthem", který byl výborný už i jako demo.

První velký debut ukazuje Lanu Del Rey jako schopnou skladatelku, muzikantku s citem, ale odhaluje i její slabiny. Má sice příjemně sladký hlas, ale její rozsah je velice omezený. Nemůže se tak pouštět do výraznějších vokálních exibic, které by jejímu pompéznímu stylu slušel. Negativem pro leckteré posluchače může být i zmiňovaná určitá jednotvárnost. Přes veškeré výtky však převládá vřelý pocit uspokojení z důstojných a vyzrálých písniček této talentované Američanky.