Občas se trochu posměšně říká, že pokud emo je hudba o emocích, tak největší emo kapela jsou Slayer. Ale je tu žhavý konkurent v nenávisti. Jsou to Megadeth založení Davidem Mustainem, vyhozeným kytaristou Metalliky. Ten se svého času zařekl, že vytvoří skupinu, která bude lepší a slavnější než Metallica. Povedlo se mu jen to první, ale za to s naprostou grácií. Podívejme se tedy, jak šel čas s kapelou, kde se členové měnili častěji než šéfové NKVD za Stalina...

Zhrzený zrzek se pustil intenzivně do práce a jeho nová formace se ihned zařadila mezi pilíře thrash metalu. Sólový kytarista Metalliky se postavil do role kytary doprovodné a vedle sebe si postavil ještě lepšího hráče. Výbušná směsice měla účinek dynamitu, ale zároveň trpěla značnou nestabilitou. Zvuk zrovna kvalitou neoplýval a navíc i tvorba měla dost dětských nemocí. To všechno bylo značně umocněno neúspěšným hledáním zpěváka, které k mikrofonu nakonec přivedlo samotného lídra kapely. Mustaine však nebyl školený zpěvák, možná ani zpěvák. Proto začal budovat velmi specifický vokální projev, který se nakonec stal nejdokonalejším copyrightem, protože tohle skutečně nikdo nenapodobí. Navíc se v playlistu objevily i kousky z časů Metalliky.

Bestie se probudila a Mustainova pomsta začala nabírat netušených rozměrů. Kapela měla svoji jasnou tvář, kterou nebylo a dodnes není možné přeslechnout a nepoznat. Mustaine dštící nenávist a prskající zlobu byl dokonalým signifikantním prvkem. Bohužel tato deska stála ve stínu Metalliky a jejího "Master Of Puppets", i proto, že nebyla tak uživatelsky příjemná a jednoduchá na poslech. Do Megadeth se musí dospět. Dospět znamená srovnat se s hlavním vokalistou, což může v tomto případě být velkým problémem. Tahle deska je ale jednoznačně nejlepším zářezem na pažbě kapelní tvorby před vznikem nejslavnější sestavy. A to jen díky excelentní kytarové práci, která přehlušila všechny ostatní nepříjemnosti.

Metalový Napoleon Mustaine dotáhl své válečné tažení k předchozí desce do úspěšného konce, ale za cenu zničení vlastního vojska. Drogová extempore většiny kapely ležela v krku Chrisi Polandovi, který se cítil bandou narkomanů nedoceněn. Takže si s klidným srdcem sbalil kufry. Personální kolotoč se opět točil. Nově postavená formace vyprodukovala zdařilou desku svázanou lehce paranoidním konceptem ohrožení planety mimozemšťany. Objevil se i cover "Anarchy In The UK", který měl drobné nejasnosti v textu, což Johnny Rotten zrovna neocenil, spíše naopak. Nakonec i smrt Cliffa Burtona vyprovokovala nenávistného lídra k výpovědi "In My Darkest Hour". Inu, i ti nejzarytější tvrďáci mají občas své světlejší chvilky.

<

---

Vedle Davida Mustaina a Davida Ellefsona se poprvé objevili kytarový démon Marty Friedman a bubeník Nick Menza. Ti dali vzniknout nejslavnější sestavě a hned jejich první zásek se stal naprostým kultem metalu a na první poslech nepřekonatelnou metou. Lehkost spojená s tvrdostí a muzikantskou genialitou dala solidní základ pro legendu. Dave Mustaine navíc lehce pozměnil styl vokálního projevu, a to k výrazně lepšímu. "Hangar 18", "Tornado Of Souls" a "Lucretia" obstály ve zkoušce času velmi důkladně a dodnes patří k tomu nejlepšímu, co kapela nabízí. Stejně jako samotná nahrávka patři k tomu nejlepšímu, co nabízí samotný metal...

Nepřekonatelnost "Rust In Peace" se zdála neochvějná a nezdolná až do okamžiku, kdy se zjevilo na pultech obchodů nové album. "Countdown To Extinction" přineslo největší hit v historii kapely. Tím se stala "Symphony Of Destruction", která se svým nosným riffem zapsala do učebnic metalu. Druhá dokonalá deska za sebou byla konečně i výrazným kvalitativním překročením letitého soka v podobě Metalliky. V té době i MTV byla poměrně otevřená a značně politicky orientované klipy kolovaly poměrně pravidelně ve vysílání, což se projevilo i na komerčním úspěchu. V tu chvíli nebylo pochyb, že se parta thrasherů definitivně zapsala do dějin rocku. A samotná fošna patří do výkladní skříně let devadesátých, zlatých časů, kdy MTV byla plná rockových kapel...

Úspěchy přinášejí své ovoce a preciznost předchozí desky ukázala kapele novou cestu. Nyní zbývalo jen precizovat. Megahit "A Tout Le Monde" se stal první výraznější baladou v historii kapely a ukázal, že metalový kvartet umí i klidnější polohy. Metallica dostala K.O. v prvním kole a stagnující Slayer prohráli na body. Byl tu nový král thrash metalu, který snoubil hudební preciznost, neprimitivní jednoduchost, účelnost a promyšlenost. Kdykoliv se ozvalo sólo, tak podpořilo stavbu songu a jen ji zvýraznilo. Žádné nesmyslné strhávání pozornosti. Jedinou a bohužel nejsmutnější nevýhodou desky je zabedněnost rádií. Protože tahle nahrávka měla mnoho adeptů na skutečné hitovky překračující žánrové mantinely.

Kompromis občas nemusí znamenat nutné zlo. Kytarový virtuos a dokonalý bubeník se za chvíli začnou logicky thrash metalem nudit a začnou jej obohacovat o hromadu nových a zajímavých prvků. Rock se začal pomalu, ale jistě vkrádat do tvorby kapely. Najednou to nebyla zběsilá rychlost, ale střední tempo. Údernost riffu nahradila jeho zapamatovatelnost. Navíc i vokální projev se výrazně přiblížil zpěvu. Ale zároveň celek neztratil nic z údernosti. Fanoušek se nažral a muzikantské ego zůstalo celé. Všechno vypadalo na první pohled relativně dobře. Navíc vyšlo i EP "Cryptic Sounds", které přineslo několik instrumentálek z alba, což se zdařilo nejvíc u hitovky "She-Wolf". Ani největší fantasta by v té době neřekl, že kapela bude tak výrazně riskovat...

Riskovat se nevyplácí, protože sebemenší změna je obvykle rozcupována a zatracena v propadlišti dějin. Nejslavnější sestavu opustil bubeník Nick Menza a na jeho stoličku usedl Jimmy DeGrasso, což se projevilo velmi pozitivně na hudbě, ale publikum nebylo moc připraveno na desku, která měla popové tendence, a ta, i přes nesporné kvality, nebyla nikdy přijata fanoušky. Výrazné melodie, nižší tempo a pesimistické texty dodaly kapele nový rozměr, ovšem bez výraznějšího komerčního úspěchu. Tyto experimentální tendence, zejména z dílny Martyho Friedmana, nakonec vedly k totálnímu rozvratu staré sestavy a virtuosovu odchodu. Naštěstí ještě stihl zaučit svého nástupce...

---

Al Pitrelli se stal zjevením, kytaru pověšenou brutálně nízko, jako by snad patřil kamsi ke skatepunkové scéně, ale v rukách měl nepřebernou studnici melodií a skvělých nápadů. Jenže... Občas nezafunguje ta správná chemie a spojení s předchozím neúspěchem přinese až křečovitou snahu o návrat na výsluní, který vyzní přinejmenším rozpačitě. Songům nechybějí nápady, ale síla. Navíc ani "Return To Hangar" nebyl to pravé ořechové, ale pouze recyklátem, který se neukázal jako nejlepší volba, i když se paradoxně uchytil v koncertním programu. Jenže to už byla labutí píseň kapely...

Neuvěřitelné se stalo skutečností a Megadeth se dali dohromady, ale tentokráte bez Davida Ellefsona, Mustainova hudebního dvojčete. Leader sám se zázračně uzdravil z vleklých potíží s rukou, které zavinily konec souboru. A překvapivě se na postu kytaristy zjevil navrátivší se Chris Poland. Deska byla poměrně solidním pokusem o návrat do let osmdesátých, ale i tak jde nejspíše o nejslabší kousek v diskografii. Faktem je, že jde o poměrně povedenou nahrávku, která ale silně pokulhává na tom, že po precizních géniích stál na postu kytaristy někdo, kdo sólovou hrou ustrnul v osmdesátých letech. A to bylo v roce 2004 už zatraceně málo.

Personální kolotoč nejde zastavit, a tak na další desce byla opět nová sestava. Dominovala jí bratrská dvojice Droverových, která opanovala post kytaristy a bubeníka. Kytarista Glenn opět ukázal světu, jak vypadá povedená moderní kytarová souhra a skvěle si hudebně sedl s dominantním Mustainem. Jejich společná sóla na téhle desce patří mezi dokonalé ukázky kytarové symbiózy. Navíc se navrátil i velký hitový potenciál, což dokazují pecky jako "Sleepwalker" nebo "Washington Is Next". A pokud k tomu připočteme i novou, tentokráte duetovou, verzi hitu "A Tout Le Monde" z "Youthanasie", tak nelze než jen velmi souhlasně a pochvalně mručet.

<

---

Dave Mustaine je nepochybný mistr velkohubých prohlášení. Když prohlásil, že nový kytarista je lepší než Marty Friedman, tak si nejeden fanoušek významně klepal na čelo, jenže první videa mluvila jasně. Chris Broderick dal zapomenout na ztracenou modlu a každým tónem zvyšoval očekávání nové desky. Ta přišla a ukázala, že do starého železa patří leckdo, ale Megadeth ani náhodou. Šílené precizní kytarové onanie, přesná a šlapající rytmika a Dave Mustaine ve skvělé formě. Nutno říct, že tentokrát jeho prohlášení nebyla ani trochu chvastounská, bohužel tour k desce bylo tak trochu přehlušeno nadcházejícím výročím vydání "Rust In Peace", což se výrazně projevilo i na playlistu posledního vystoupení u nás. Nezbývá než doufat, že plnou sílu "Endgame" pocítíme již za pár dní.