Domácí fanda zlověstných epických instrumentálek byl už dávno smířený s tím, že se klasici žánru Godspeed You! Black Emperor rozpadli dříve, než stihli zavítat do Česka. Jenže koncem minulého roku obnovená kapela vyrazila na turné, mezi jehož zastávkami nechyběla Praha. Jak dopadla vymodlená premiéra?
Live: Godspeed You! Black Emperor
místo: Palác Akropolis, Praha
datum: 23. ledna 2011
setlist: Hope Drone, Moya, Albanian, Dead Metheny, 09-15-00 Part Two, World Police and Friendly Fire, Storm, BBF III
© collapseboard.com
Godspeed You! Black Emperor (dále jen GYBE) si před více než sedmi lety řekli:
"Končíme!" Možná si tehdy sami nechtěli přiznat, že má jejich koncept stále co nabídnout. Většina z početného osazenstva napnula svou energii k dalším hudebním projektům. Ačkoli se nedá říci, že by třeba Thee Silver Mt. Zion Memorial Orchestra nebo
Fly Pan Am zapadly, jenže nemohly ani nechtěly nabízet to samé. Zkázou živená temnota se znovu přihlásila o slovo koncem minulého roku, když dostali GYBE možnost kurátorovat další z dílů proslulých All Tomorrow Parties. A komu by se chtělo zkoušet jen na jeden koncert, když můžete
nahlodávat systém formou turné?
© collapseboard.com Devítičlenný ansámbl dovezl v podstatě tradiční show, s níž vybudoval svůj kult kolem přelomu tisíciletí. Středem je potemnělé pódium a na něm rozesetí muzikanti, kteří jako by nechtěli zaclánět velkému plátnu s projekcemi v pozadí. Na první dojem vlastně jde o aktuálně naprosto běžný přístup, obzvláště na poli instrumentální hudby. Jenže rozdíl je v pojetí a v širších souvislostech, které zde nadhodím...
Dlouholetí příznivci GYBE měli mnoho důvodů k radosti. Kapela nastoupila prakticky v nejsilnějším složení, v němž vznikla dosud nejvíce skloňovaná deska "Lift Your Skinny Fists..." - nechyběl tedy kytarista Mike Moya. Tři kytary, dvojitá rytmika, dvě basy (kontrabas) a jako třešnička na dortu - významem pro zvuk kapely spíše meloun - houslistka Sophie Trudeau. Praha byla jejich šestnáctým dýchánkem od zmíněných All Tomorrow Parties, kde do toho znovu praštili.
© victoryrosemusic.blogspot.com Nenápadný signální systém mezi muzikanty patřil k jedněm z nejzajímavějších věcí... jen to chtělo na moment odvrátit zrak od hypnotické projekce. V pasážích, kde se nepočítají takty, ale spíše se čeká, až nastřádá dost energie k explozi, si několikrát kývla Sophie Trudeau s Thierrym Amarem a hned vzápětí navázali melodickou linkou. V úvodu "Albanian" zase určovala tempo kývající hlava Efrima Menucka, po níž pošilhával zbytek kapely. Udržet tok zvuku v tolika lidech by občas chtělo spíše dirigenta, ale anarchistická duše GYBE se raději spolehla na
podzemní syndikát a vzájemnou chemii.
© maisondereflexion.wordpress.com Setlist se držel v mantinelech aktuálního turné. Načal ho tradiční vazbič "Hope Drone", při kterém projekci dominovalo rozpohybované slovíčko
"Hope". Šlo ho chápat spíše jako škodolibou ironii, protože se následující dvě hodiny naplněný sál topil v beznaději - v tunelu, jehož konec nabízel místo světla ještě hlubší tmu. Potěšil novinkový kousek "Albanian" s orientálními melodickými motivy schovanými za neprůstřelnou vestou z vrstev hluku. Precizně odehrané kousky "09-15-00 Part Two" nebo "Storm" pak byly naplněním snu - nebo spíše
oblíbené noční můry - mnoha přítomných.
© superglued.com Mystické střídání tenze a zlověstného očekávání, jak ho uplatňují GYBE, patří už dávno k oposlouchaným post-rockovým klišé. Naživo však téhle jednoduše čitelné formulce nešlo vzdorovat. Dynamiku, čitelnost a intenzitu, kterou nabídl velice kvalitně nazvučený sál (z pozice vedle důkladně pracující zvukařky), totiž nenapodobí sebelepší domácí soundsystém. Bonusovou kvalitu měly také projekce. Digitální počiny běžných VJů proti nim připomínaly sestřihy televizních estrád. Karl Lemieux, kterého kapela počítá za regulérního člena, totiž používá poctivý analog. Slouží mu k tomu čtyři promítačky pracující přes sebe a kopa nastřihaných a poslepovaných smyček. Textura, zrno i škrábance na tradičním filmovém pásu tvořily další náladotvornou vrstu zážitku. Něco takového digitálními filtry a maskami nenapodobíte...
Nedělní show vlastně není co vytknout. Absence přídavku byla vzhledem k pojetí koncertu logická. Téměř dvě a půl hodiny trvající
mučení apokalyptickými akordy by si navíc zasloužilo spíše mírně zkrátit než nastavovat - účinek by pak byl možná o to silnější. Každopádně Praha poznala, jak zní zhudebnělý odpor. Vzkaz GYBE je čitelný -
Není snad naivní, myslet si, že mocní šoférují svět pro dobro svých pasažérů? Kóanem k tomuhle tématu bezděčně přispěla jedna maminka, okřikující své dítě v tramvaji. Zaslechl jsem ji cestou na koncert.
"Sedni si, ať zas neupadneš. Nikdy nevíš, kdy tramvaják trhne volantem!"