V 70. letech byl hip hop převážně otázkou chudinskejch čtvrtí v Americe, dneska je to ale hlavně záležitost zlatejch děcek, čímž možná rap trochu ztrácí svůj původní smysl. Jak se na tuhle skutečnost dívá sám Indy?

Do jistý míry to tak je, jen je potřeba rozlišit to, co je vidět navenek v médiích (tedy to, co bývá prezentovaný pod tím žánrem v mediích), a mezi tím, co se potom děje na zbytku tý scény, kde běží spousta progresivních projektů. Ty bohužel v dnešní době nemaj' tolik šancí se dostat ven, protože negenerujou zisk, views nebo jiný věci a zůstávaj' uzavřený uvnitř komunity. Každopádně spousta současný hiphopový mainstreamový produkce je na skvělý úrovni, spousta na špatný… A tohle jsou věci, který jsou vidět v první řadě.

V čem je podle tebe tedy rozdíl tehdejší scény od tý dnešní?

Ta muzika samotná se za tu dobu obrovsky posunula. Hip hop se sám od sebe nikdy nikam necpal. Ale absorboval ho pop (hip hop je součást pop music), absorbovaly ho jiný styly, který si berou nějaký hiphopový prvky. Myslím si, že je trochu předsudek to “komunitní“ podsouvání představy nějakýho zpronevěření se původním ideálům. To máš, jako kdyby někdo vyčítal Radiohead, že nehrajou blues, protože to jsou roots. Prostě rap nebo hip hop je prvek, z kterýho se odvíjejí další a další formy. Nic není konečný. U nás je potřeba vnímat ten hudební a textovej posun tak, že já - nebo kdokoliv z tý starší generace - jsme dneska o deset nebo dvanáct let starší, než když jsme začínali. Tam ten progres musí bejt, i kdyby nebyl, prostě je to dlouhá doba, člověk se vyvíjí lidsky i hudebně. Když si poslechnu starý desky, mají obrovskou sílu v textech. I když jsou naivní, to bylo daný naším věkem a nezkušeností, mají nějaký kouzlo. Je to takový hrozně lidský, protože ta doba byla pionýrská, v tom to bylo strašně unikátní. Nikdo z nás neřešil, jestli v tom budou, nebo nebudou prachy a tuna jinejch faktorů, co jsou v tom dnes. Dneska stále děláme, co nás baví, a když nás baví současná muzika, nebudeme dělat retro nebo revival kapelám, který to vymyslely před náma. Proto i my se posouváme dál, někdo to chce, někdo pláče, že chce zpátky devadesátej druhej... Ale primárně všichni, co v tom i po letech jedeme, tu hudbu tvoříme pro radost.

Takže myslíš, že tomu posunu nejde zabránit?

No myslím, že určitě ne, zároveň se na to těžko hledá odpověď. Prostě věci jdou dopředu. Já si z toho posunu beru vždycky to dílčí, co mě osloví. A on jak ten svět je globalizovanej, tak i ten rap je globalizovanej. Dneska už ho poslouchaj' sekretářky v kanclu i poslední asociálové z ulice, protože si v tom každej najde něco svýho. Důležitej je podle mě progres a touha dělat věci trochu jinak, mít tu odvahu…

Pozoruješ na sobě, že se třeba podvědomě snažíš přizpůsobit intelektu dnešního publika?

Myslím, že určitě ne, mám ale touhu jim bejt přístupnější. “Hádej kdo“ bylo podstatně komplikovanější a míň srozumitelný, co se týká textů, ale jednodušší hudebně. Je mi jasný, že s “KMBL“ do jistý míry překvapím některý ortodoxní fanoušky, kterejm ale rád vyřídím, že se kvůli nim nehodlám zdržovat na stejným místě. Jestli to zatratěj, neovlivním, ale vždycky si vážím těch lidí, který jsou schopný minimálně ocenit progres a ochotu riskovat.

V "Intru" rapuješ: "Na začátku bylo slovo a to slovo bylo KMBL." Má to nějakou souvislost s tím biblickým tetragramem JHVH?

No jasně, je tam ten biblickej odkaz… Já jsem tím chtěl vyjádřit tu novou éru, novej blok mojí vlastní historie. Teď nám někdo na Facebook napsal děsně funky věc, že na Tři krále na dveřích nebude napsáno K+M+B, ale K+M+B+L. (smích)

V čem je deska "KMBL" jiná od tvojí předchozí tvorby?

Definitivně hudebně - je to moderní synťáková věc, hodně melodická, vrstvená, textově se posunula z hodně obecnejch proklamací k osobním věcem, k vypravěčství a nadsázce i jistý sebejistotě. Hodně lidí se mě ptá, jestli jsem na “KMBL“ chtěl bejt trendy. Nechtěl, ale baví mě současný a i trendy věci. Nemám problém ani s dobře zpracovanejma popovejma věcma, když maj' nějakou myšlenku a nápad. “KMBL“ je realizace toho mýho vnitřního pnutí. Máme rozdělanou už dvojku, Radek je obrovsky tvůrčí chlápek, děláme spolu už skoro dva roky a prostě nám to spolu klape. Po Wichovi je pro mě on naprosto zásadní osoba, a to jak muzikantsky, tak po tý lidský stránce.

Vy jste spolu ale nikdy dřív nedělali, nebo?

Ne ne ne, my se známe ze Sedmičky, kam jsme s Wichem & spol. chodili na rap a s Ráďou jsme měli společný kámoše. A v době kolem toho roku ‘99, kdy my jsme začínali s Wichem, oni paralelně vylítávali s Clou. S Radkem jsme si pět let říkali, že uděláme něco společně, a teď se to konečně povedlo.

Další, s kým ses pracovně setkal až na týhle desce, je Kato. Ten mi osobně připadá dost svéráznej. Jak se ti s ním dělá?

My se známe z vícera situací, kdy jsme měli možnost se poznat skrz naskrz. Je svéráznej, ale dělá se s ním skvěle. On je génius, je schopnej vymyslet unikátní text, kterej je češtinsky košatej a dokáže se roztáhnout. Adama jsem oslovil s takovou “story“ - se skladbou “Půlnoční expres“. Když jsme se dohodli, že to nahrajeme, on okamžitě nahmátl to, co jsem já měl na mysli, totálně se tam přizpůsobil a ještě to doplnil krásnou pointou. Jeho práce je hodně jiná než ostatních. Kato není tak mechanickej, pracuje s tou svojí básnickou duší a je to borec, kterej se odváží se totálně odhalit. Cole mě třeba zase dostal technikou, postupama, jak to dělal, taky úderností textu, tím, že tam nemá ani slovo navíc.

V poslední době v hudbě čím dál častěji dochází k jakýsi česko-slovenský fúzi a i ty máš na desce několik slovenských hostů. Co mě ale překvapilo, že tam není Rytmus...

My jsme ho pochopitelně oslovili a dohodli se, že pošleme nějaký věci. Nahráli jsme spolu skladby na obě předchozí alba. Já chtěl, aby dělal na skladbě “Budu tam“, aby ji napsal za sebe. Pak jsme se dvakrát potkali, a vždycky jsme se o tom bavili, ale je hodně rozlítanej a já už jsem měl danej termín… Do budoucna bych rád něco udělal, od “Z Tvojí ¼“ jsme neudělali nic novýho.

Kterej z těch slovenskejch hostů je podle tebe v tom oboru the best?

Každej z nich je svým způsobem jedinečnej, mohl bych mluvit o každým zvlášť.

Tak pojď. Zverina?

Toho mám hodně rád, je to můj dobrej kámoš. Má svůj specifickej styl, kterej je až sebeobnažující, na nic si nehraje. Je náramně funky, má fakt ohromnej smysl pro humor.

Vec?

Tam mě zase baví jeho jemnost, ta zvukomalebnost, kterou on používá. Vtipný, chytrý, dospělý rýmy, který jsou ale zároveň srozumitelný všem.

H16?

Mladý kluci, z kterejch jde takovej pozitivní hlad a touha měnit věci. Já už jsem takovej starej skeptik (smích). Ale oni mě hodně bavěj, to jsou vždycky mejdany až do rána a jsou super.

Nicole?

Nicole byl nápad Oriona, s kterým jsme dělali skladbu "Báječný klima". Původně tam ten refrén zpíval samotnej DJ Enemy a Orion pak přišel s nápadem, že by bylo fajn tam fláknout nějakej ženskej vokál. Přivezl Nicole, což je moc šikovná holka.

A ten Rytmus?

Nevím, jestli za něj můžu mluvit, když je mimo seznam hostů, ale známe se od roku 2001, baví mě, jak pracuje s lidma, jak si jede fakt svý, vždycky byl showman. Kašle na to, co si kdo myslí, protože obzvlášť u nás a na Slovensku lidi milujou a nenáviděj úspěch a pokud možno najednou. Všichni se rádi podívaj' na toho nahoře, ale chtěj' ho dostat dolů. Myslím, že on si toho je vědomej a je silnej na to, aby mu to bylo jedno a mohl se soustředit na svoje věci. Málokdo je schopnej nahlídnout do toho, jaký to je bejt taková star jako on. A je hrozně jednoduchý začít tvrdit "Podívej, kam šel on," a blablabla. Protože když s tím klukem pak sedíš někde v klidu sám, tak zjistíš, že je to vtipnej a v klidu člověk, kterej to má v hlavě srovnaný - akorát to neukazuje každýmu, kdo se něj usměje.