Když letos Black Eyed Peas vyhráli cenu World Music Award za nejlepší hiphopové album, nezbývalo než se usmát. Electropopová "The E.N.D." měla k hip hopu tak daleko jako Iveta Bartošová k ceně Grammy. Nejnovější počin "The Beginning" jen pokračuje v nastaveném trendu směrem k jednoznačnému popu.
S tím, že každý umělec nebo skupina má snahy se vyvíjet a místy i zcela alternovat směr svého působení, se v hudbě počítá. Stejně jako například
Linkin Park přinesli s každou novou deskou jinou polohu a zvuk, tak i
Black Eyed Peas mají podobné chameleonské schopnosti. Dávno je již zapomenuta doba hiphopového řádění z prvních desek, od příchodu
Fergie je zcela evidentní příklon k popu transformující celou skupinu. Předchozí "The E.N.D." představovalo novou cestu po mezižánrovém mostě k břehům elektronického popu. Nejnovější "The Beginning" je pak tím posledním krokem a vyvrcholením této klikaté výpravy. Nová nahrávka je totiž
Začátkem stoprocentně popových BEP.
Will.i.am je absolutní samožer. Své minimalistické úchylárny našrouboval na většinu songů na albu, ani nemluvě o jeho hlasové převaze. Fergie tak ustupuje víceméně do pozadí té malé retro krabičky, z které album vzešlo. Působí, jako kdyby největší inspirací pro jeho vznik bylo noční sjíždění Maria nebo Pac-Mana. 8-bitový zvuk je zrovna módní záležitost a to si BEP uvědomují. Celá deska zní jako únik do hranaté videohry, kde beaty skáčou přes překážky, polykají zvětšovací houby, díky kterým rostou do naddimenzovaných aranží, a na konci epickým pohybem rozdrtí poslední zbytky iluzí, které jste o
Black Eyed Peas měli.
Na skupinu kvantitativně nezvykle chudý tracklist nabízí tucet úrovní, skrze které si při prvním hraní budete celkem těžko prokousávat cestu. S každým novým pokusem se ale jasně rozestupuje mlha, která desku ze začátku překrývá (leč třeba uznat, že pro některé posluchače se nikdy nerozestoupí, a ti tak desku odsoudí). První singl "The Time (Dirty Bit)" je podivnost velkého formátu. Vnitřní kolize několika proudů na pozadí písničky má přesvědčit posluchače, že zavání futurismem, ale pravda je taková, že je to víceméně nesourodý mišmaš. Zbytek skladeb je naštěstí o poznání konzistentnější a zároveň hudebně pestrý.
Do popových mantinelů tu naráží například i funk, především ve "Fashion Beats", který je zároveň zhmotněným mottem nahrávky, módní beaty totiž přesně vystihují její povahu. Poctu "Video Killed The Radio Star" zase zjevně do absurdna zmutovanými hlasy skládá "Love You Long Time". Jako srážka konzole Atari s
Taylor Swift pak pro změnu působí
cosmic country "Whenever". "Don't Stop The Party" je rozhodně nejtanečnějším songem mezi novinkami a BEP se v ní našli - energií překypující refrén s retro klávesami uhrane nejednoho posluchače. Závěr desky se pak nese v poklidnějším (a o poznání normálnějším) duchu, díky kterému si na chvíli opět uvědomíte, že BEP na Zem nespadli z Marsu, jak by se dle některých zářezů mohlo zdát.
Deluxe a Combo edice:
Za zmínku stojí deluxe verze alba, na které jsou navíc tři povedené (rozuměj umírněnější) songy. Výborné "Own It" nebo kytarová "The Situation" rozhodně neměly chybět na originále, díky nim by si vysloužil o bod lepší hodnocení. Combo edice pak obsahuje další tři písně k dobru, základní verzi desky tak rozšiřuje celkově o šest písní, což už z ní dělá o poznání lepší zážitek. A proč název "combo"? Jednoduše proto, že součástí je ještě druhý disk "Best Of The E.N.D." nesoucí pět úspěšných singlů z předešlé desky.
"The Beginning" s trochou představivosti působí jako
"Head First" od britských
Goldfrapp v prostoru nejširšího mainstreamu. Přemostění mezi osmdesátkami a rokem 2010 za pomocí plochého will.i.amova manýrismu je zvláštním křížencem současného popu a dalších žánrů, který funguje, ale u užšího publika, než byla skupina zvyklá.