Tak jo. Recenze je publicistika. Objevuje se v ní subjektivní názor autora. V ideálním případě je podepřen objektivními argumenty, které onen názor chrání jako protipovodňová hráz. Pokud ovšem rozum selže, přicházejí na pomoc emoce. Ty mohou odrážet například recenzentovu dlouhodobou oblibu interpreta či rovnou dlouhodobý vztah s ním. A pak tu máme vnější vlivy. Našeptáváním kamarádů počínaje a seznamem umělců, co za svého pozemského života už dobré album nevydají, konče. Ale dost bylo planého poučování. Konečně přijde věta, kvůli které jste to všechno vlastně četli. Tahle recenze rozhodně nebude korektní.

Aby tomu tak bylo, musel by její autor splnit následující tři podmínky: Nikdy v životě nebyl v hospodě, je tajným fanouškem emo a o Tomášovi Klusovi si myslí, že hraje folk & country. Protože však píšu tuhle recenzi já, nezbývá vám, než si přečíst o tom, jak je tahle nenápadná deska výborná. Nikdy před tím jsem vinou vlastní hudební omezenosti jméno Jakub Tichý nezaregistroval. Po poslechu "Tragédie" už ho nemíním zapomenout. Přitom ještě u prvního songu hrozil opak. Ale v okamžiku, kdy Tichého svéráznému vokálnímu projevu přivyknete, jste ztraceni. A o čem tedy jeho autorský debut je?

To je výborná otázka. Díky za ni. Tak především o neotřelých textech. Ty jsou pečlivě vyváženým souborem vypointovaných příběhů, životních postřehů i infantilních slovních rošád. Mají v sobě lidovost kramářských písní i hospodských mouder a písničkářskou rafinovanost a folkovou lehkost zároveň. Jsou deníkem přezpívaným během jednoho večera u deseti piv. Aby toho nebylo málo, nejméně ve třech případech jsou rovněž velmi trefnou parodií/odpovědí na žánrová klišé současného boomu hochů s klavírem či kytarou ("Nádherný sen", "Lidi jsou zlí", "Milovník") včetně přiléhavého zvukového oblečku.

Ano, ano, i hudební stránka je hodně vymazlenou záležitostí. Ostatně stačí si přečíst seznam použitých nástrojů, kde figurují mimo jiné dětský klavír, držák trianglu nebo zvonkohra. V každé písničce se tak pořád něco děje, což ztěžuje žánrovou zařaditelnost, ale o to zábavnější celé album je. Může vám to připomínat Už jsme doma, Homolku Tobolku plus devadesát devět dalších jmen. Punkový přístup k hudebnímu doprovodu se však dokáže také náhle změnit. To když například se skladbou "Nádherný sen" zazní zvuk klavíru podkreslený moderním beatem a završený učísnutým vokálním projevem jako z rádia, které si myslí, že hraje to nejnovější.

"Tragédie" je jednoznačně nejzajímavějším a, troufám si tvrdit, rovněž nejlepším letošním debutem. Jakub Tichý pak objevem roku bez rozdílu žánru. Jestliže se zbaví odéru pozérství, a dokáže se vyhnout určitému alternativnímu snobismu, má šanci stát se kultovní značkou. Ale kdo si, sakra (chtěl jsem napsat kurva, ale kurva se neříká), myslí, že je, abych mu hned za první album dal plný počet bodů? Kolik si asi představuje za to další? Emoce - neemoce, hráz - nehráz, za krátkou stopáž a tragický výraz na fotkách bod dolů.

P. S.: Desku lze doporučit pro urychlení léčby při emo diagnóze. Pacient se zde dozví, že se může stát, že nebude mít ani na provaz, a seznámí se s člověkem, který se chce nepochopitelně probudit, i když se mu zdá o pohřbení zaživa. Jen song s pořadovým číslem tři je radno vynechat. S textem "... jak lehko u srdce mi je / když dávno už mi nebije..." by tato léčba mohla být lehce kontraproduktivní.