Každému, kdo se alespoň trochu zajímá o současnou českou pop music, je jméno Monkey Bussines dobře známo. Sedmičlenná funky úderka seskupená kolem "výrobce kapel" Romana Holého je současně nejmladší a momentálně i nejúspěšnějších z jeho dětí. Roman však při každé příležitosti rezolutně prohlašuje, že MB zdaleka nejsou jenom on, ale skutečně kolektivní dílo a skutečnost, že se dostává nejvíce pozornosti právě jemu, je způsobena tím, že má ze skupiny "nejprofláklejší ksicht". Zajímalo mě, co je na tom pravdy.

Ve středu 18. dubna odpoledne jsem volal Romanovi Holému s tím, že bych rád napsal reportáž z jejich šňůry, nebo alespoň z její části. Původně jsem měl sice na mysli jiný termín, Roman mi ale navrhl, abych se sebral a hned následující ráno s kapelou odjel do Bratislavy, kde mají odehrát jeden vcelku mimořádný koncert. Ona mimořádnost spočívala v tom, že část koncertu měla být odehrána unplugged a živě přenášena do bratislavského Fun Rádia. Nějakou dobu jsem sice váhal, nakonec jsem ale zrušil pracovní schůzky, které mě v následujících dvou dnech čekaly a Romanovi vzkázal: "Jedu."

Čtvrtek 19.4., 9.30, Praha 1
Ve smluvený čas jsem stepoval před Romanovým domem a po očku pozoroval jeho auto. To mezi ostatními auty před domem nebylo kvůli Princeovu znaku na zadních sloupcích těžké identifikovat. Roman se u auta objevil téměř na minutu přesně ještě se dvěma kamarády z rodné Sušice, kteří mi byli představeni jako Martin a David. Ačkoliv jsem se celou noc trochu strachoval, že budu cestu z Prahy do Bratislavy trávit někde vzadu v dodávce na kabelech mezi bicími a odposlechy, vezl jsem se nakonec pohodlně v Romanově Golfu, jenž řídil David. Nevím zda jste někdy byli s nějakou skupinou na turné, ale v mých představách vše vypadalo tak, že si dvacet lidí naskáče do jedné rezavějící a cigaretovými špačky a pivem čpící dodávky, která se za velkého veselí řítí k další štaci. Moje cesta s MB nebyl tento případ. Celý konvoj (muzikanti, technik, zvukaři, manažer a support) byl rozdělen asi do tří skupin, cestujících samostatně. Naše čtyřčlenná a poměrně rozmanitá posádka (hudebník, celník, nezaměstnaný diplomat a novinář) byla někde uprostřed.

Sotva jsme vjeli do ulic Starého města, Roman ohrnul nos nad právě hrající Morcheebou a svůj car CD player začal neúnavě krmit cédéčky, jichž si na cestu vzal celý komínek. Mělo nám býti zakusit vskuku pozoruhodnou směsici. Jako úvodní song zvolil dvacet let starou nahrávku od německých elektronických průkopníků (a podle mě taky trochu psychotiků) Deutche Amerikanische Freundsaft, při níž celá posádka dostávala záchvaty smíchu, až se plácala do stehen. Rolí dýdžeje se Roman bavil až k Brnu a vybíral skutečně vypečené a různorodé kousky od interpretů jako Kraftwerk, Ultravox, Motorhead, Billy Idol, Nina Hagen, Bootsy Collins aj. Ke každé ze skladeb navíc přidal zajímavý a odborně pojatý komentář. Tak třeba skladba "Aces Of Spades" od Motorhead je podle něj "ta pravá hudba pro opravdové muže, ne jako ti vyměklí buzeranti za synťákama" (těmi vyměklými buzeranty mínil nebohé Ultravox). K zajímavým situacím docházelo také v okamžicích, kdy Romanovi zvonil mobil, což se dělo velmi často. V náhlém osvícení se totiž do telefonu hlásil pod nejrůznějšími jmény, nejčastěji pak ale podle toho, kdo zrovna vládl jeho CD přehrávači. Volajícím se tedy toho dne na Romanově čísle ohlásil Lemmy Killmister, Billy Idol, Jaroslav Morčíba a nebo třeba František Mrdánek (to když se dovolala nic netušící Slovenská televize).

Během našeho putování do Bratislavy jsme však také měli možnost zcela exkluzivního poslechu některých z remixů, které MB v květnu hodlají vydat na svém mix/live dvojalbu s názvem "Why Be Out When You Could Be In". Můžu zodpovědně prohlásit, že většina z oněch remixů je opravdu hodně, hodně dobrých. Taky na ně byl Roman patřičně pyšný a na adresu jejich tvůrců nešetřil chválou. Kvůli jednomu z remixů jsme si v motorestu na dálnici u Hustopečí udělali polední přestávku, neboť zde bylo domluveno setkání a předání vlastního výtvoru s brněnským remixérem Ecsonem Valdesem. Shodou okolností jsme se v motorestu setkali i s dalšími částí posádky - Tonyou Graves, Ondrou Brouskem a Martinem Houdkem, kteří se zde stavili na oběd. I my jsme tedy poobědvali a o několik desítek minut později se znovu řítili dálnicí na Bratislavu.

Přibližně v jednu hodinu odpoledne jsme za okázalého nezájmu slovenských celníků překročili česko-slovenskou hranici, čímž jsme se slovenské metropoli přiblížili asi na 80 kilometrů. Jediný, kdo o naše auto na hranicích projevil zájem, byl český celník, poznavší "pána Holého" a dožadující se "nějakého plagátu nebo cédéčka (!) pro mladů". Když se dozvěděl, že náklad (cca 1,5 tuny) propagačních materiálů veze auto jedoucí za námi, prohlásil, že si je teda zatkne, zasalutoval a dal nám volno.

Čtvrtek 19.4., 14.30, Bratislava
Při příjezdu do Bratislavy nám nastaly mírné potíže, neboť jsme pochopitelně nevěděli, jak se k Charlie's Pubu, kde se měl koncert konat, dostaneme. Po několika velmi humorných situacích a několika nepřenosných vtipech týkajících se balzy a jmelí, stanuli jsme konečně kolem půl třetí před budovou, v jejíchž podzemních prostorách se Charlie's Pub nachází. Jen pro zajímavost, ve stejném komplexu je také Ministerstvo práce, sociálních věci a rodiny SR. V hlavním sále pro cca 500 lidí už byl zbytek konvoje a všichni přítomní, muzikanti i technici, se motali po pódiu i kolem něj a chystali se na zvukovou zkoušku. Zde jsem byl Romanem představen nepřístupnému, až mírně protivnému chlapíkovi, o němž jsem zjistil, že je manažerem kapely. Nepřístupný byl však pouze k lidem zvenčí, o kterých se domníval, že by kapelu mohli rozptylovat od práce nebo jinak otravovat. Já jsem jeho přísnými měřítky zřejmě neprošel. K samotným členům Monkey Business byl ovšem jako máma (nebo minimálně někdo z blízkých příbuzných) a Roman o něm prohlásil, že je to nejlepší manažer, jakého mohli mít.

Když bylo vše připraveno a začala zkouška, vydali jsme se se spolucestovateli Martinem a Davidem do ulic hlavního města Slovenské republiky. Pokud jste v Bratislavě nikdy nebyli, pak vězte, že tam toho sice oproti Praze není moc k vidění z hlediska architektury, ovšem tolik a tak krásných holek, co v Blavě potkáte za dvě hodiny, potkáte v Praze tak za týden. A to si radši ani nechci představovat, jak to tam musí vypadat v létě. Po procházce městem a nějakém tom pivu jsme se vrátili do Charlie's, kde mezitím pomalu končila zkouška, načež se všichni sbalili a jeli se ubytovat do hotelu Junior, který zajistilo pořádající Fun Radio. Následovala další velmi vtipná situace, kdy se náš vůz, tentokrát šoférovaný Matějem Ruppertem (všichni z naší posádky už totiž pili), při sérii několika červených na semaforech ztratil konvoji z dohledu a pak omylem následoval úplně cizí dodávku. Do hotelu jsme se však nakonec šťastně dostali, členové výpravy (kromě mě) se ubytovali a následovala večeře a válečná porada v hotelové restauraci. Největší problémy s večeří měla Tonya, když zjistila, že jídelní lístek je ze slovenštiny do angličtiny přeložen stylem "Držkový perkelt, chlieb - Držkový perkelt, bread". Chtěla tedy zeleninový salát, který však podle servírky nebyl v nabídce, a tak si Tonya dala nějakou vařenou zeleninu. Než ji ovšem stačila dostat, polovina kapely před sebou měla právě ten salát, po kterém Tonya marně toužila. V průběhu večeře nastal ještě nepříjemný konflikt s hlídačem parkoviště, jenž se velmi nevybíravě dožadoval přeparkování našich vozidel, a přestože šel Matěj ochotně s Romanovým vozem přejet, byl hlídačem nazván "vychcatým Pražákom". To se ho pochopitelně dotklo, ale hlídače kupodivu nezabil. U večeře však byla i legrace. O tu se postaral především příležitostný osmý člen Monkey Business, perkusionista íránského původu Imran Zangi, který je mimochodem jedním z předních českých očních chirurgů (!). Kromě hraní na perkuse ve svém volném čase skvěle vypráví historky ze své ordinace a imituje Davida Kollera. Po večeři si skupina odešla dát na pokoj sprchu, trochu si po dlouhém dni a před náročným večerem odpočinout a o půl osmé byl od hotelu odjezd - směr Charlie's Pub.

Těsně před odjezdem přišla promotion managerka Fun Radia Katarína Uhríková s velkou novinou - na koncert byl ohlášen i slovenský prezident Rudolf Schuster s manželkou a členy ochranky. Nevím nakolik tahle zpráva zvýšila napětí před koncertem, nicméně třeba na Matějovi byla tréma velmi patrná. Prezident však nakonec nepřišel, aspoň myslím. A udělal chybu. Po krátké finální zvukové zkoušce pro přímý přenos do Fun Radia (a po reklamě na nějakou firmu na vybavení domácnosti) začal úderem deváté v beznadějně vyprodaném Charlie's Pubu koncert skupiny Monkey Business (více o samotném koncertě najdete tady).

Pátek 20.4., 0:00, Bratislava
Po koncertě jsme se všichni sešli ve VIP salonku, kde se pilo až do pozdních nočních hodin. Skupina vypadala spokojeně a taky docela unaveně. Nebylo divu. K odchodu se jako první měl Matěj, který byl jako nejmladší vybrán, aby následujícího rána poskytl živé interview ve Fun Radiu. Záludnost úkolu však spočívala v tom, že onen rozhovor měl být o půl osmé ráno, a tak brzy se nikomu vstávat nechtělo. Původně jsme byli s Matějem dohodnutí, že se před rádiem ráno setkáme a s fotografem pořídíme nějaké snímky. Když mi však druhého dne o půl sedmé ráno v bytě bratislavského fotografa a mého kamaráda Rasťa, kde jsem nocoval, zazvonil budík, okamžitě jsem jej posunul na pozdější hodinu a klidně spal dál. Rasťo, který však musel vstávat i kvůli jiným povinnostem, mě však informoval, že "Funko" poslouchal. Matěj do vysílání skutečně dorazil a zdál se být ve formě. Když jsem se Matěje později ptal, jak se mu vstávalo a omlouval se, že jsem to sám vzdal, řekl mi, že už když jsme se večer loučili a domlouvali na ráno, tušil, že ráno nebudu mít na časné vstávání patřičnou kondici. Toho pátečního deštivého rána jsem se už nechal odvézt pouze na bratislavské hlavní nádraží a odcestoval do svého rodného Hodonína.

Sobota 21.4., 20:00, Břeclav
Moje cestování s Monkey Business však ještě nebylo u konce. Neviděl jsem sice koncert, který skupina v pátek odehrála v Galantě, další rande s nimi jsem však měl domluveno hned následující sobotu na koncertě v břeclavském Kulturním domě. Krátce před koncertem jsme se setkal se spolucestovateli Davidem a Martinem a u baru jsem potkal taky Matěje, který mě informoval, že jsem o hodně přišel, když jsem s nimi nebyl v Galantě, protože takový servis prý ještě nikdy jako kapela neměli. Pořadatel totiž před vyprodaným galantským koncertem, na kterém bylo asi tisíc lidí, uspořádal pro MB vpravdě slavnostní večeři s maďarskou cimbálovou muzikou. No, možná je načase, aby se i u nás pořadatelé začali k některým skupinám chovat tak, jak by se patřilo. Vždyť skupiny formátu MB u nás nerostou na stromech.

Na plakátech zvoucích na břeclavský koncert byl začátek stanoven na 20:30 a zhruba se čtvrthodinovým zpožděním se skupina za velkého jekotu publika objevila na pódiu. Ačkoliv jako jediný z těchto tří koncertů nebyl ten břeclavský vyprodaný, dopadl nakonec nadmíru dobře a skupina si publikum velmi pochvalovala (více o samotném koncertě najdete tady).

Necelou hodinu po skončení koncertu jsme se se členy MB opět setkali u baru, kde však skupina pochopitelně neunikla značné pozornosti zbylých fanoušků. Každou chvíli někoho z členů, po nejvíce Romana (to dělá ten provařený ksicht), plácal někdo po ramenou a skládal poklony. I nějaký ten autogram byl rozdán. Přibližně hodinu po půlnoci a po několika pivech došlo opět k rozdělení výpravy, protože všichni - vyjma osádky Romanova vozu - odcestovali ještě v noci do Prahy. Jediný, kdo zůstal, byla Tonya. Jelikož se bar kulturního domu po půlnoci zavíral, odnesli si zbylí členové výpravy svá zavazada do hotelu a pokračovalo se v zábavě v nedalekém klubu, kde jsme měli rezervovaný stůl. Zajímavou shodou okolností hrál v okamžiku našeho příchodu do klubu DJ skladbu "Party Shit". Do sálu vcházel Roman jako první a když zjistil, že se octil v nepříliš velkém, poměrně zaplněném sále, kde je parket obsazen lidmi pařícími na MB, trochu se zarazil a znejistěl. Jeho "bighead" účes však okamžitě odhalil svého nositele a vzápětí vyšlo najevo, že většina návštěvníků klubu byla toho večera i v Kulturním domě. Během okamžiku celý klub tleskal, pískal a výskal, takže o nějaké anonymitě nemohli toho večera Roman a Tonya ani uvažovat. Dav rozvášněných fanynek, trhajících Romanovy svršky, se však překvapivě nekonal. DJ M-Tejl Casper (jedna polovina nadějné remixérské dvojice Reset, která vytvořila i mix skladby "Hi & Stereo") jako projev úcty vzácným hostům pustil ještě "Slim Jima" a pak až do rána hrál velmi vydařené pecky 80. a 90. let. Občas se u Romana zastavil někdo, kdo pochválil koncert nebo chtěl podpis a po nějaké době Roman zmizel v chill-outu, kde s několika místními u baru zaníceně debatoval. Nevím přesně, o čem byla řeč, ale všiml jsem si, že spolu všichni horlivě souhlasili. Když jsem odcházel kolem třetí ráno na vlak, stále ještě všichni souhlasně pokyvovali hlavou. Tonya a David už tou dobou byli dávno v hotelu a Martin ochotně čekal, až to Roman dořeší a půjdou zalehnout taky. Ve vlaku jsem se ještě pokoušel si sumírovat události posledních tří dní, ale jinak jsem byl spíš rád, že jsem neusnul a nepřejel svou stanici. Byly to totiž skutečně náročné dny.

Slovo na závěr
Tři dny pochopitelně nejsou dostatečně dlouhá doba na to, aby se dalo poznat, jaký člověk skutečně je. A už vůbec ne, když je těch lidí hned sedm. Něco jsem však o MB za tu krátkou dobu přece zjistil. MB totiž opravdu nejsou jen Roman Holý, ale výborně fungující soukolí, kde má každý své přesné místo. Pochopitelně, ještě nějakou dobu bude největší ovace sklízet Roman, ale už teď se pomalu ale jistě začíná hlavním magnetem skupiny stávat vynikající Matěj Ruppert, který je podle mého názoru už nyní nejlepším českým zpěvákem. Jen doufám, že to zaregistrovala (nebo alespoň zaregistruje) i Akademie populární hudby a v příštím ročníku nebudou Danu Bártovi konkurenty Martin "Varga" Maxa nebo Aleš Brichta. A když skupina vydrží a já doufám, že ano, brzy nebudou MB pro nikoho jenom "tou novou skupinou Romana Holého", ale skupinou sedmi rovnocenně respektovaných a uznávaných muzikantů, která má potenciál stát se největší českou skupinou všech dob. A to přitom uběhne v květnu teprve první rok od jejich koncertní premiéry.