Jakápak přízemnost a skromnost - nový materiál zamířil k těm nejpovolanějším. Přesněji řečeno za Ecsonem Waldesem do studia Biotech. Možná i díky jeho práci zní "Dirty" svěže a dotaženě. Nahrávka po celou dobu příjemně rockově jiskří, zvuk kytar hraje všemi barvami a ve středu celé sestavy znovu (a ještě jasněji) svítí hvězda Hanky Kosnovské.

Studna jejích výrazových prostředků je skutečně nevyčerpatelná: je jedno, jestli zrovna ohruble řve a la Courtney Love v závěru "Follow Me", nebo dojemně vzlyká v milostném smutnění "Honey" - jakákoliv její hlasová poloha přetéká emocemi. Nutno říci, že právě ona pozvedá tvorbu kapely o několik úrovní výš a posouvá celkový zážitek z poslechu do kategorie nevšedních.

Tahle čtveřice sice pracuje s (na první pohled) obyčejnými rockovými písničkami, ale když chce, dokáže je uchopit a zpracovat velmi osobitě. Deska má uvěřitelnou atmosféru, několik silných momentů (kromě zmíněné "Honey" třeba skvěle vygradovanou "My Head") a chvílemi lehký nádech Die Happy, kterým Nil mimochodem dvakrát předskakovali. Nesmíme zapomenout ani na povedený digipack.

Pravda, Nil neprodukují nic jedinečně inovátorského ani nepoužívají žádné speciální postupy nebo netradiční nástroje. Nevybočují nadprůměrnou nápaditostí ani instrumentálními výkony a nemají nikterak zajímavou image. Přesto si na české rockové scéně zaslouží pozornost.