"My chceme Natálku, my chceme Natálku!" ozývalo se v úterý večer brněnskou halou Rondo. Původci skandování byly nesmělé, vysoké hlásky pubertálních dívek, zaplňujících několik prvních řad pod pódiem, na němž se chystala vystoupit komerční hvězda první velikosti, Natalia Oreiro.

Za takřka orgasmického vřískotu mladistvého publika, vybaveného kyticemi, svítícími fosforovými trubicemi na hlavách a plyšovými příšerami v rukou, přišla ONA, představitelka hlavní role ze seriálu Divoký anděl. Na sobě měla provokativní sexy obleček, na obličeji kilo make-upu a na hlavě účes, totožný s posledním vlnou teenagerovské módy. Úvodní pozdrav s fanynkami, fanoušky a haldou malých dětí, co doma přemluvily své rodiče k obětování pětisetkorunové bankovky k zakoupení lístku, zvládla argentinská zpěvačka v češtině, zbytek koncertu nadšeně komunikovala s tuzemským publikem ve své rodné španělštině, mylně předpokládajíc, že její opravdový příznivec nedělá ve svém volném čase nic jiného, než že studuje pilně právě španělštinu...

Samotné vystoupení disponovalo širokým vzorkem hudebních nástrojů, od akustických kytar přes elektrické kytary, bicí, dvoje klávesy až k dechovým instrumentům, jako jsou trubka, pozoun či saxofon. Ve zpěvu Natalii doplňovaly dva ženské vokály, avšak ani ty neodvrátily lehce monotónní dojem, vyvolaný takřka navlas stejným aranžmá většiny interpretovaných skladeb. Pro zpěvačku typické latinsko americké zabarvení písní je pro našince jistě nesporně zajímavé, ovšem při přesycení ucha stále stejnými rytmy bez náznaku nějakého originálního prvku může začít nudit. Je ale fakt, že po všech rockových, popových a tanečních hudebních vlnách možná právě afro styl latinsko-amerických songů je tím, co posluchače táhne - tak proč jim to nedarovat plnými doušky!

Ten večer myslím nikomu moc nevadilo, že aparatura věhlasné herečky a zpěvačky nešlape zrovna nejlépe a podává posluchačům jakýsi přebasovaný hudební balík, stejně tak se asi nikdo z přítomných nepozastavil, když Oreirové ujel zpěv trošku do falešna. Hlavně, že byla tam. A hlavně, že bylo možné po ní v několika uměle emocionálně vypjatých písních hodit s hlubokou láskou toho svého plyšáka, jako důkaz díků za ty líbivé písničky, co zrovna zpívala...

Natalia Oreiro, hala Rondo, Brno, 20.3.2001