Pokud je pro vás hip hop žánrem, kterému se dosud víceméně úspěšně vyhýbáte, rozhodně ochutnejte "Horizonty". Znějí nekonfliktně, neškodně a intelektuálně. Pokud ale hip hop vnímáte jako podstatu bytí, novince BPM se obloukem vyhněte. Tenhle rap pro kavárenské povaleče vás už po prvním nájezdu unudí k smrti.
Tři roky starý debut
BPM "Slova" oslovil především intelektuální minoritu domácí scény a na stejnou, nepříliš početnou
cílovku, mají políčeno podještědští Básníci Před Mikrofonem i tentokráte. Aktuální "Horizonty" jsou pak rozhodně důstojným následovníkem lehce nadprůměrného debutového počinu.
Na svém
pianovém debutu připomínali atypickým soundem éru Špatnýho Wliwu, na
kytarových "Horizontech" už ale znějí spíše jako
Bandzone celebrita Jayk3M. Jasně, při poslechu libereckých vysokoškoláků lze díky absenci invence zavzpomínat na Severskou dvojku nebo Dizzastar, jenže oproti těmto partičkám jsou BPM jen pozéři, nemajíce potuchy, co to ten
real hip hop ve skutečnosti je. Zaostávají ve všech směrech, ať už kvůli nesmyslně hloubavým patetickým textům, nebo kvůli zoufalé dikci. Námitku, že srovnávat nesrovnatelné nelze, můžeme samozřejmě akceptovat, jenže pokud se BPM hodlají prezentovat jako
básníci, měly by jejich básně mít smysl, jinak totiž umělci nejsou poetové, ale klauni.
Právě s konkrétním sdělením mají BPM problém od počátků své tvorby - vyjádřit ucelenou myšlenku jinak než abstraktně se totiž nikdy pořádně nenaučili. Metafory a básnické obraty jim může závidět i
Marpo (lehká ironie), jenže vlastní smysl v té záplavě košatých větných spojení uniká. Nikdo se tak nikdy nedozví, co tím či oním chtěli autoři ve skutečnosti říct, a domýšlení podstaty songu ze zásady brzy omrzí. Jako psaná poezie by texty snad i uspěly, pokud by tedy někdo z mladých
hopíků četl i něco jiného než jen newsy na Boombapu, ve světě rapu ale BPM připomínají zastydlé puberťáky, kteří neumějí přejít od ideálů k činům.
A samotné "Horizonty"? Pilotní singl "Chill" měl hitové ambice a po zásluze se také stal jakousi hymnou melancholiků, kteří dosud ujížděli hlavně na zmiňovaném EMO rapu a la Jayk3M. Jenže BPM na albu zamrzli na svém
ground zero. Místo aby vznikal
kvalitní chill-out hamburského stylu, doprovází "Horizonty" stále stejně kýčovité kolovrátkové předříkávání, zasazené v oldskůl beatech. Masku, schovávající pravou(?) tvář BPM, nedokázal strhnout ani všeuměl Filip Míšek (ex-
Khoiba), což se obyčejně nestává.
Oživení se na desce objevují všehovšudy dvě: Katova přítomnost v tracku "Doba je jenom jedna" a nihilistickej výlet po trase "Florencie - Řím". Že je Kato fenomén CZ/SK scény netřeba zmiňovat, při hostovačce na novince BPM ostatně opět dokazuje příslušnost k elitě tuzemských MCs. "Cesta Florencie - Řím" je pak ideální podkres při balení jointů, což se dá počítat také jako klad. Hlavně se ale v tomto tracku konečně podařilo natočit píseň se živoucí atmosférou, což se dosud, navzdory desítkám pokusů, BPM nedařilo.
Na "Slovech" byli Básníci otroci vlastní jednotvárnosti, stejnému problému se nevyvarovali ani tentokrát. I na "Horizontech" totiž znějí až příliš fádně a jednotlivé písně jsou lehce zaměnitelné. Na vině je pak především nezajímavý přednes, který mimo jiné zprznil i jinak poměrně vydařený Wichův podklad ("Heroica").
Elita tuzemského hip hopu je jinde a jako alternativa se
BPM jeví jen jako lehce nadprůměrný soubor. O třídu lepší než
Leoš Mareš a o několik tříd horší než
Prago Union nebo kdokoliv z Bigg Boss crew. A věřte, že nic na tom nezmění ani verbální onanie v diskusi pod článkem. BPM jsou hrdinové kavárenských povalečů, ok. Ale hip hop do kaváren nepatří, nemýlím-li se.