Jejich neidentifikovatelný a překombinovaný žánr hraničí s mezemi mnoha pojmů. Slyšíme inspiraci, nebo možná až vykrádání prvků mnoha nečerstvých, ale velikých jmen. Hlas a pěvecký projev připomínající frontmana Antony And The Johnsons (Antony Hegarty), ale nudně a místy nesnesitelně podaný, technicky neprozpívaný a s falzety od oka, nikoliv od ucha. Slyšíme i otřepané a laciné variace a kombinace kytar a několik málo současnějších párů kláves nebo základních electro lajbreríz.

Album má svůj interní drajv, který je srovnatelný s nahrávkami kupříkladu Kevin Blechdom (v jejíž podání zní pseudožánry podle mého mnohem lépe a působí výživněji). Má i onen pověstný stylový zvuk, o který se snaží, anebo ho možná mají vrozený interpreti jako Kate Bush, Xiu Xiu, Archive, Sia, zesnulý Elliott Smith či Fiona Apple, přesto však v této derivaci a podezřelé směsici (dříve a mnohokrát) slyšených prvků působí spíše jako nedomyšlená parodie.

Samotný fakt, že deska nese pouze deset skladeb a jeden iTunes bonus můj názor neovlivní, podobně jako fikaný videoklip k písni "Hooting & Howling". Nechci desce křivdit, přese všechno je možno alespoň nějakým způsobem najít cosi nápaditého. Vytyčené si zaslouží být titulní píseň "Two Dancers", medializovaná "Hooting & Howling" nebo nejpestřejší a nejatypičtější kus alba "Underbelly". Texty se samoúčelně snaží působit vyspěle a obrazně, avantgardně, jak jsme u těchto desek zvyklí, uznejme, že se jim to i nějak daří.

Album znalejším posluchačům nenabízí mnoho trumfů, připomene a rozrezonuje v uších vzpomínky na The Killers nebo Arcade Fire, možná zklame a neformálně dozní. Její vysoké hodnocení a kritický úspěch za kombinování dříve funkčních postupů nebo syntaxí vysoce ceněných motivů, které vyústí v beztvarou kaši, zůstane nejspíše (nejen mnou) neakceptováno a nepochopeno.

Wild Beasts - Hooting & Howling