Po třech letech se britští Zero 7 rozhodli vylézt na slunce s novým, již čtvrtým, albem. Několik výborných písniček se zde prolíná s akustickými tracky, což je trochu těžkopádné. Pokud dokážete mírné roztříštěnosti alba "Yeah Ghost" odolat, čeká vás příjemná procházka. Tentokrát s třemi osobitými zpěvačkami.
7/10
Zero 7 - Yeah Ghost
Skladby: Count Me Out, Mr. McGee, Swing, Everything Up (Zizou), Pop Art Blue, Medicine Man, Ghost sYMbOL, Sleeper, Solastalgia, The Road, All Of Us
Vydáno: 28.9.2009
Celkový čas: 45:12
Vydavatel: Warner Music
Downtempoví
Zero 7 slibovali v promo materiálech svižnější a písničkovější album, ale nebojte, "Yeah Ghost" tedy rozhodně není nic pro rádia. Pro ty naše už vůbec ne. Na první poslech působí album dost neurovnaným a splácaným dojmem. To je zřejmě kvůli tomu, že se na něm nenachází pouze "ještě teplé" novinky Henry Binnse a Sama Hardakera, ale i aktuálně předělané kousky z jejich vedlejších projektů. Instrumentálního
Ingrid Eto a Kling.
"Yeah Ghost" se nejen díky tomu při poslechu automaticky rozděluje na dvě půlky. První je písničkovější a její jang tvoří progrese. Mezi jasně melodické záležitosti patří třeba pilotní singl "Medicine Man" s hostující zpěvačkou, jejíž jméno rozhodně není nic pro česká knedlíková ústa, Eskou Mtungwazi. Tu uslyšíte ještě ve třech dalších skladbách ("Mr. McGee", "Sleeper" a "The Road"). Jméno vám nejspíš nic neříká, ale při poslechu si okamžitě vzpomenete na
Basement Jaxx, ty její služby totiž hojně využili a zřejmě jí i vtiskli styl. Vždyť právě první singl z této desky jako by z repertoáru Basement Jaxx vypadl.
Eska ale rozhodně netáhne celou desku, poklady jsou tentokrát uloženy i mimo její teritorium. Pokud stojíte (jako já) o ty Zero 7, co umí udělat track s náladou, jemuž nechybí silná nosná linka a honosná obloha (ve smyslu pestrosti nápadů), budete mít rádi "Swing" - píseň s krásně chladivým vokálem Marthy Tilston. Navíc xylofon a v druhé polovině i steel drum (nástroj, jehož velkým propagátorem je u nás Václav Bartoš z
FruFru), to jsou Zero 7 se svou přívětivou tváří. Podobně přitažlivá je i předposlední "The Road" - možná vůbec nejemotivnější zářez. Nadprůměrně zábavná je ještě "Sleeper" s Eskou a Rowdy Superstar.
Překvapí asi i hlavní zpěv Henryho Binnse ve skladbě "Everything Up (Zizou)" inspirované Zinedine Zidanem, ale možná právě díky jeho bezbarvému zpěvu se nejedná o nic nevšednějšího než obyčejnou výtahovou záležitost. Klidně bych vyhodil i nenápadnou a zbytečnou "Pop Art Blue", jejíž nepovedený depresivní opar nezachránila ani Martha Tilson.
"Solastalgia", "Count Me Out", "Ghost sYMbOL" a "All Of Us" jsou pak proklamované instrumentálky z
vedlejšáků. Sice spíš nabourávají koncept jinak opravdu docela písničkové desky, ale zrovna závěrečná "All Of Us" je slušné půlnoční psycho přerodící se do něčeho nadějně pozitivního. Povedené, ale problém je, že ty ostatní stačí slyšet jen jednou.
"Yeah Ghost" je rozporuplné album s písněmi, co rozkvétají po každém poslechu, ale zároveň je tam několik obyčejných bordelů. A na co je bordel? Na vyhození. Vyhodili ho
Zero 7? Nevyhodili. Chyba.
-
nove album (jozka cerny, 03.10.2009 11:30) Reagovat
nesouhlasim.pro mne zacina album az druhou puli.u Zero 7 mi vyhovuje spise instrumentalni podoba, ktera naopak dela tohle album zajimavejsim. A zaverecny kousek "All Of Us" je pro mne nejhodnotnejsi. Ty umnancane rozverne pisnicky bych naopak vytridil a udelal album vice koncepcni
-
Yeah Ghost... (matt, 08.10.2009 14:26) Reagovat
...mě po prvním poslechu nijak extra neoslovilo. Od té doby jsem jej celé slyšel asi 30x a potom jsem teprve, čím mě ta která skladba oslovuje. Count Me Out jako skvělé intro, Mr. Mcgee - jedna z nejpropracovanějších na albu, produkce na jedničku, i když tohle táhne zrovna Eska, žádná extra instrumentace. Swing připomíná mně až nápadně svým valčíkovým rytmem a analogovým harmoniem v pozadí The Pageatnt Of The Bizarre z předchozí desky, je to aranžersky hodně poplatné dnešnímu stylu rychle se objevujících a mizejících zpěvaček a jejich folk popu. Xylofon, rhodesy, akustická kytara, perkuse, jinak fajn písnička. S autorem recenze nesouhlasím - Binnsův zpěv je podlě mě v Everything Up zajímavý (a objevil se i na předchozích deskách, neslyším ho prvně). Pop Art Blue je klasika Zero7 typu In The Waiting Line. Medicine Man a Sleeper ještě víc mi nezapadají stylem do alba, samostatně opět fajn věci, které by se hodily asi do míň alternativního projektu. Ghost Symbol ve mně vyvolává silnou reminiscenci na Kid A Radiohead - zasmyčkované perkusivní ruchy, zpomalený, pravděpodobně kaossem prohnaný zpěv a hlavně typický zvuk rolandu 808/707. Solastalgia je další fajn dejme tomu outro. The Road je, souhlasím, nejdojímavější song z desky, intimní, skoro nábožný, v podstatě jen wurlitzer a kontrabas. All Of Us desku efektně zakončuje. Sice bych se spokojil s instrumentálkami, na které jsem byl u kapely zvyklý, tj. opravdové, symfonické nástroje, jako byly v Look Up nebo End Theme, popř. Your Place, ale nedivím se, že toho měli kluci už dost a chtěli vyzkoušet synťáky a hromadu efektů, samplerů a delayů. Za mě tak 8-9/10.