Skupina Salash je čtveřice kluků okolo dvaceti let, která existuje celkem krátkou dobu, ale stihla toho docela dost. Při realizaci rozhovoru jsem nejdřív zcela neprofesionálně zazmatkoval, ale nakonec to dobře dopadlo. Pocity jsem z toho povídání měl ale docela smíšené - na jedné straně kluci jasně vědí, o co jim jde a dost pro to dělají, což není dneska rozhodně běžné, na straně druhé mám dojem, že jejich ambicióznost je občas docela pohlcuje. Přečtěte si to povídání pozorně a udělejte si názor sami. Za kapelu většinou mluvil především zpěvák David, kytarista Tomáš jen občas přidal nějakou tu poznámku.

Kapely se zakládají z různých popudů a impulsů. Jak se stalo u vás?

Bylo to na státní svátek 28. října loňského roku (myšleno 1999), ale to nějak nebylo cílený, nám to došlo až později, asi to bylo tím, že bylo volno a já jsem tehdy měl možnost se sejít s Tomášem a povídat si o muzice. Během asi pěti minut jsme věděli, že jsme si naprosto sedli a že nám to spolu půjde a prostě jsme si zahráli pár ukázek z toho, co máme kdo udělaný a jaký máme kdo styl a okamžitě jsme věděli, že je to to správný. A tak začalo hledání třetího člena, furt hledáme přes tu Annonci, všichni členové kapely přišli přes Annonci, takže jsme začali hledat bubeníka a několik jsme jich zkusili. Ono bubeník, to už je dneska syndrom, tu už je diagnóza, takže jsme nakonec po několika testech našli mladýho kluka, osmnáctiletýho nebo v té době snad sedmnáctiletého, ale měli jsme pocit, že bychom z něj mohli něco vykřesat, začali jsme hledat zkušebnu, to se nám podařilo a začali jsme zkoušet na Klamovce.

Co repertoár?

Repertoár máme teď extenzivní, děláme předkapelu větším kapelám, hráváme čtyřicet minut, ale jinak bychom se v pohodě mohli dostat na hodinu patnáct, kdyby někdo chtěl. Ale ono to není potřeba. Těch čtyřicet minut bohatě stačí, jinak jsme někde přes dvacítku písniček a nechceme to nějak táhnout dál, na desku to prostě stačí a tečka.

Byli jste zastoupeni na CD sampleru "Zebra". Co to bylo za nahrávku?

Na konci prázdnin jsme během dvou dnů natočili singl "Nikotin" v Hostivaři u Zdeňka Šikýře. Ten nám dodal hodně síly, protože jsme měli nějaké trable s tím, jak kapela fungovala, neměli jsme z toho nijak úžasný pocit, nicméně po tom singlu jsme změnili názor, protože mám pocit, že ten singl se nám docela hodně povedl, obzvlášť zpěv překvapil. Potom jsme se s ním dostali na kompilaci "Zebra", to dělali lidi ze Šántí, konkrétně Marcel Pindel. Sampler byl pak zdarma jako příloha časopisů Rock a Pop a Big Beng! No a potom jsme odpíchli ještě další věci, podařilo se nám pokračovat v hraní, a potom taková větší věc byla, že jsme v prosinci 1999 začali spolupracovat s MCM, která nás oslovila...

Počkej, ty to říkáš tak samozřejmě. To se vám povedlo jak?

Takovou souhrou náhod. Oni dělají nějaké recenze na koncerty z Český republiky, no a my jsme objevili tu recenzi na nás a vůbec jsme o tom nevěděli, tak jsem volal paní Kukalový a ona povídala, že je to jenom recenze, že o nic nejde. Nicméně jsme se s ní setkali, povídali jsme si a s MCM jsme se dohodli tak, že s námi natočili rozhovor a externě také natočili náš koncert v Rock Café někdy koncem prosince. Potom v MCM pokračovalo naše hraní, v létě jsme začali trošku objíždět nějaké festiválky, ale moc jsme se nikam nedrali. My nejsme tak šíleně draví, takže jsme nechtěli hrát někde, kam nepatříme, hlavně jsme si vyzkoušeli hraní v klubech, takže v tuhle chvíli se blížíme asi k padesáti koncertům odehraným v této sestavě, a je toho čím dál tím víc, takže hrajeme prakticky furt.

Kolik máte zhruba měsíčně koncertů ?

Teďka to začalo hrozně přibývat, dostáváme se přes deset a brzy budeme na nějaký tý patnáctce. Jako jiný standardně hrajeme pátky, soboty a k tomu nějaký čtvrtky, úterky a tak, jak se podaří...

Jak se vám to daří zvládat časově?

Špatně, za cenu problémů doma a s přítelkyněmi, ale nedá se nic dělat.

Vím, že jste se zúčastnili několika soutěží...

Přes prázdniny jsme se zavřeli ve zkušebně, nejeli jsme na všechny ty festivaly a snažili jsme se repertoár vyhladit, protože nás čekaly celkem čtyři soutěže. Myslím si, že to přineslo své ovoce. Na to, že spolu hrajeme teprve rok, a že to byly první soutěže, které jsme si kdy zkusili... Ve své kategorii jsme vyhráli Pro-rock, to bylo v Praze na Proseku. Potom jsme hráli na soutěži Beat Jam v Plzni, přesně se to jmenovalo Beatová liga 2000, kde jsme skončili nakonec třetí. Protože Tomáš má rád třeba Vypsanou fixu, tak jsme měli obrovskou radost, protože ti tam skončili v semifinále, tam všechny vykouřili Čadi, potom jsme hráli na soutěži ve Zlíně v klubu Golem, to se pro změnu jmenovalo Rocková liga, tam jsme postoupili ze semifinále, ale po neshodách s managementem klubu jsme se rozhodli ve finále nevystoupit (následovalo detailní líčení velmi podivných praktik této soutěže, včetně manipulace s hlasovacími lístky diváků a obviňování kapely z podvodů, když jich bylo více, než se čekalo ze strany organizátorů…). A nakonec ve Mlejně - tam jsme se dostali přes výběr z demáčů, vyhráli základní kolo a postoupili do semifinále, kde jsme skončili třetí a do finále nepostoupili. Co nás potěšilo, tak že publikum nám tam dalo druhé místo. Takže čtyři soutěže a relativně slušné skore - nikde jsme vyloženě nevybouchli, jedno vítězství, jedno třetí místo, jedno finále a jedno semifinále.

Když jsme spolu mluvili po telefonu, říkal jsi mi o nějaké "spolupráci se Seattlem".

Dělali jsme lineární akci. V Seattlu se otevíralo muzeum rockové hudby, které by mělo být největší na světě. My jsme je oslovili, oni nás podpořili, vyměnili jsme si několik zdvořilostních dopisů, poslali jsme jim náš singl a oni nás pozvali zahrát si do Seattlu. Jistěže to mělo být na nějakou čtvrtou, pátou scénu, ale pozvali. Nakonec jsme tam ale nejeli, protože to pozvání přišlo asi čtrnáct dní před tou akcí a sehnat zhruba půl milionu pro celou kapelu plus lidi, kteří by se o ni postarali, se nám fakt nepodařilo. Nakonec to tedy skončilo tím, že jsme s jejich dobrozdáním udělali souběžnou akci v Praze, takže přeneseně řečeno v Seattlu hráli Red Hot Chilli Peppers a v Praze hrály mladý český kapely, které je podporovaly v Havraním hnízně pod záštitou Seattleského muzea hudby.

Co máte v plánu teď?

Čas od času nás zahrajou na nějakým rádiu, teď domlouváme Noc s Andělem, domlouváme i Snídani s Novou a tak. Snažíme se často aktualizovat naši webovou stránku. Dávám veřejnou výzvu. Hledáme managera. Hledáme někoho, komu se to líbí a chce s námi dělat. Když se někdo přihlásí, najdeme společnou notu, tak jsme ochotni do toho jít. Sami děláme, co můžeme, ale už se to nedá utáhnout.

Na plakátech a v programech jste uváděni jako "Salash - Nirvana sound", ale přesto nejste žádný revival…

Hrajeme grunge rock. Nirvana sound, což máme na plakátech, nepatří k názvu. Známe situaci v českých klubech a pokud někdo nehraje něco vyloženě komerčního nebo revival, hodně těžko se prosazuje. To "Nirvana sound" nám slouží k tomu, že my určitý způsob Nirvany předvádíme v určitém slova smyslu a je to o tom, že určité písničky k té Nirvaně nemají daleko, myslím polohově. Míří to stejným směrem. Zároveň to ale kombinujeme s jinými vlivy. My jsme pochopili pár věcí. Martin Rous ze Šantí nám po čtvrtém koncertu vysvětlil, že v angličtině to fakt nepůjde, takže jsme začali zpívat česky a sami jsme pochopili po několika dalších koncertech, že grunge česky ano, ale texty nesmí být vážné, protože to vždycky vyzní hloupě. Takže jsme vsadili na tuhle kartu a zpíváme o hloupejch a divnejch věcech. Image kapely je postavena na věcech netradičních a zvláštních, písničky jsou o úchylech, homosexulálech, onanii, taneční hudbě atd., ale to všechno slušně, nemáme jediný sprostý slovo. Třeba jsme si udělali srandu z takových těch mačo kapel, to nás specielně inspiroval Jožo Ráž a podobní frajeři, takže písnička "Jazda" je o tom, že je zpívaná celá ve slovenštině, je to prostě ten slovenský mačo, který zpívá ukážem ti jazdu, rychlů a ráznů, jak ti zpěváci hrozně zpívají, jak jim furt stojí péro, jak jsou hrozně potentní… My si děláme z komplet celý muziky prostě srandu. My zahrajeme tvrdej, crossoverovej nebo hardcorovej riff a zpíváme tam o zmrzlině. Nebo máme grungeovej riff, který přejde do techna, z techna do rock and rollu, do metalu a končíme znovu technem. Mixujeme to všechno dohromady, ale vždycky je tam grunge. Není to alternativa, že by půlka písničky byla country, pak chvilku dechovka. Je to o tvrdý muzice. V tom jsme asi jiný než ostatní. Dneska vezmete davcet kapel a z nich vám osmnáct bude hrát "slovanský chorál", kytarovou muziku, vypocený riffy naskládaný na sebe - do toho my nejdem. Náš sound je trošku odlišnej, spíš jako americkej. Jak nám řekl dramaturg festivalu Muzika: "přišlo mi asi sto demosnímků, nelíbili jste se mi, ale pamatuji si vás". Prostě sto demosnímků bylo stejnejch, ale nás si alespoň zapamatoval. Ale je to taky trochu kontraproduktivní - ty lidi na to nejsou připravení. My jsme si ověřili, že nejsme kapela, která by dokázala - jako třeba Tata Bojs - strhnout lidi prvním koncertem. My je strhnem až tím druhým, třetím... Dneska máme přes pět set e-mailových adres na naše fanoušky, které o všem informujeme, a ti, kteří příjdou podruhé, potřetí, se stávají velmi oddanými fanoušky. Máme tvrdé jádro, se kterým jsme neustále v kontaktu, často během dne odpovídám třeba na dvacet mailů.

Faktem je, že grunge bývá považováno za uzavřenou kapitolu. Nebojíte se, že to, co hrajete, bude považováno za neaktuální a staromilské?

My doufáme, že se nám podaří dvě věci: jednak grungeový návrat - vydupat z toho ještě něco dalšího a napasovat to do dnešní doby. Nemyslím tím, že bysme museli tak jako třeba Tata Bojs přejít čistě do tanečních rytmů. A za druhý - i když náš projev není úplně profesionální, narozdíl od těch profesionálních, kteří stojí mrtví na podiu a snaží se dělat seriózní muziku, my tam pro lidi opravdu vypouštíme duši. Chceme lidem ty prachy, co zaplatili za vstupný, nějak vrátit. Děláme vždy naprostý maximum pro to, aby lidi, co na ten koncert přišli, byli spokojený. Neděláme znuděný ksichty, i když je jich třeba jen pět nebo deset. Naučili jsme se, že čím jich je míň, tím víc nás to může motivovat.

Česká kapela, která nemá desku, z toho obvykle mívá komplexy. Co vy?

Desku plánujeme na duben a máme dvě možnosti. Buď se domluvíme s nějakou firmou nebo si to vydáme sami. Máme už určitý - tři, čtyři - nabídky od zavedených firem, ale je tu ten problém, že u velkých firem nemáme jistotu, že by pro nás udělali to, co si představujeme, že by pro nás ta firma měla udělat, když už to vydá. Nechceme, aby to dopadlo tak, že by vydali tisíc kusů, natiskli pár plakátů a tím to pro ně zhaslo. Takže buď se dohodnem na něčem opravdu zajímavém nebo si to vydáme sami. Naše tvrdé jádro se rozvíjí čím dál tím rychleji a já věřím, že v dubnu bysme měli mít možnost to prodat asi dvěma tisícům lidí. Což se v našich končinách pokládá za relativní úspěch. Dřív než se do natáčení pustíme - a finance už máme vyčleněné - tak ty fanoušky oslovíme, jestli budou ochotný si tu desku od nás za 150 korun koupit. Pokud budeme mít dostatečnou odezvu, budeme mít jistotu, že se prodá dostatečné množství, aby se to zaplatilo. Proto všechny vyzýváme, ať se nám ozvou na náš mail.

Jo - ještě jsme vlastně nemluvili o tom, proč se jmenujeme, jak se jmenujeme. Ono je to taková klasická otázka, ale u nás to nějaký smysl má, protože to celý máme na tom posazený. Salaš v češtině je horská chatrč, kde se pasou ovce. My tam máme přesmyčku, aby to mohli číst i naši angličtí přátelé, protože jak už jsme říkali, původně jsme hráli v angličtině, navíc to vypadá docela zajímavě a hledali jsme takový jméno s přesmyčkou, který by se v češtině i angličtině četlo stejně. V podstatě je to celý o tom, že my jsme vyčlenění z nějakého stáda, to stádo jsou pro nás ovce u tý salaše. Takže tak to do sebe zapadá. Salaš = ovečky = stádo, Salash = černá ovce mimo stádo. Taky ve znaku máme takovou tu obyč ovečku z obláčku plus čtyři nožky, takovou tu vůbec nejobyčejnější, co může být, taková ta ubohá, zkopaná, poblitá ovečka...