Enemy Of Music For The People

23.07.2009 05:00 - Tomáš Bláha | foto: facebook interpreta

Je zajímavé ptát se sám sebe, jak moc špatný bude následovník průměrného alba. Ne každý je Faris Badwan a ne každý se kámoší s Geoffem Barrowem. A ptát se sám sebe, jak moc špatný bude následovník průměrného alba je mnohem zábavnější, než ho poslouchat.
4/10

The Enemy - Music For The People

Skladby: Elepanth Song, No Time For Tears, 51st State, Sing When You're In Love, Last Goodbye, Nation Of Checkout Girls, Be Somebody, Don't Break The Red Tape, Keep Losing, Silver Spoon
Vydáno: 24.4.2009
Celkový čas: 46:46
Vydavatel: Warner Music
A když už jsem si myslel, že těch špatnejch zpráv bude pro dnešek dost, pustil jsem si "Music For The People", podle názvu jsem čekal, že jen tohle mě může dostat mezi sféry lepších nálad. Jo, to jo. Kdyby mezi "The Enemy" a názvem desky - "Music For The People" dal někdo místo pomlčky "of", všechno by dávalo smysl.

Ale takhle nedává. Dokonce ani ta mamutí prodejnost prvního alba. Jasně, já vim, že ho NME nechutně vychválilo, ale i tak! Heh, a teď si tak říkám, jestli si v NME neuvědomili, že u debutu těhle indie hošáků z Coventry přestřelili. Pět bodů z deseti pro "Music For The People" není moc od magazínu, kterej prakticky ovlivňuje životnost mladých indie kapel. Nejhorší je to, že ze strany NME bohužel o žádnou kompenzaci nejde.

Nechci tady ze sebe dělat takovýho toho "...já vám to řikal...", pač jsem třeba "We'll Live And Die In These Towns" měl rád. Myslim ten song. Jenže doba, kdy bylo cool uctívat různé indie kytarovky, je nenávratně pryč a všemožným revivalům (revivalů) Libertines, Arctic Monkeys a dalším se dneska dejchá mnohem hůř a dobře jim tak. "Music For The People" je název, kterej mi připomíná výrok našeho milovaného Zdeňka Trošky, kterej s oblibou říká, že dělá filmy pro lidi. Mají nás za blbce? Ten název je prostě vlezlej. Víte, jak to vypadá, když se na vás někdo snaží udělat dojem, ale vy absolutně nemáte zájem? Trapně. Navíc se u písniček The Enemy zásadně přemejšlí o tom, "kde už jsem to sakra slyšel?! " A to je trapné dvojnásobně.

Ve zvuku je slyšet rozdíl. Je hutnější, nasranější, bohatší a vůbec - typickej pro skoro všechny druhé desky, kdy nadopování soundu supluje skutečné invenční změny. A kytarovky, které zmateně bloudí mezi průměrem a podprůměrem ty změny fakt potřebujou. Ve výsledku je to všechno u The Enemy moc prázdný na to, aby se z toho vyklubal více než desetiminutovej vztah - bez romantiky, sexu, čehokoliv. Není o co stát. Jako co mě fakt hnulo žlučí, je "Don't Break The Red Tape", kde Clark a spol. nechutným způsobem vyobcovali snad nejbritštější song ze všech songů - "London Calling" od Clash. Bez nějakých větších pardónů vám ho servírujou a tváří se, jako že by nám to mělo chutnat. Tfuj. Volám číšníka a říkám mu: "Pane, už dlouho chodim do té restaurace naproti vám a oni tam už dlouho servírujou menu, které vy jste zavedli včera, není vám to hloupé?" "Neni, protože mi to servírujeme s ozdobnou petrželkou."

Četli jste román "Fotbalová fabrika" od Johna Kinga? Začíná zajímavou větou - "Coventry jsou sráči, jejich tým stojí za hovno a fanoušci jakbysmet." Věřim tomu, že The Enemy fandí fotbalu, jinak bych to sem nepsal.

PS: Ty 4 body jsou za vcelku povedenej začátek a Clarkův dobře spratkovskej hlas.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY