Původně jsme tento článek chystali už při vydání reedice "Thriller 25", poté jsme jej začali připravovat u příležitosti koncertního návratu Krále popu. Nakonec bohužel vychází v den jeho pohřbu. Ačkoli jsme si vědomi, že před "Off The Wall" byla ještě další čtyři alba (nemluvě o spoustě různých hitových kompilací a nahrávkách se sourozenci), to podstatné se začalo odehrávat právě v roce 1979.

"Off The Wall" udělalo z dětské hvězdy dospělého zpěváka a soběstačnou personu. Při natáčení muzikálu "The Wiz" se Jackson poznal s jazzovým producentským velikánem Quincym Jonesem. Spolu propojili disco, jazz a funk v neodolatelný pop. Vrcholem vzájemného oťukávání je stylově nejčistší album Jacksonovy kariéry, které jsem sice ve své dětské džeksonovské éře nedocenil, ale dneska ho mám za nejdokonalejší. Stačí úvodní "Don't Stop Til' You Get Enough", sonické tour de force, které i kdyby se ze svých šesti minut zdvojnásobilo, bude pořád krátké. Topím se v hloubce zvuku (doporučuji zkusit ještě nezremasterovanou, tedy nezprzněnou verzi) a v ní schovaných tisících aranžérských libůstek na minutu - i poslední perkusivní vrstva tančící v ambientním pozadí překonává většinu toho, co kdy vymyslel Timbaland. Každý clap, basový zásek, výstřel dechů či smyčcové legato zvyšuje extázi, nad níž po vteřině rozpoznatelný hlas v ukrutných výškách lká "keep on with the force, dont' stop!". Jestliže má výraz sofistikovaný zhmotnění, je jím toto album. Spojení dvou supertalentovaných perfekcionistů, skvěle napsaných a ještě lépe zahraných písní a tehdy espritem sršícího Jacksona vystřeluje i cukrkandlové momenty, jako třeba McCartneyovu "Girlfriend", do světa blyštivých snů.

Proč se stal "Thriller" nejprodávanějším albem všech dob a sesbíral snad všechna hudební ocenění, která existují? "Hráli jsme si strašně dlouho s každičkým detailem, ale to hlavní jsou zabijácké písničky," vysvětlil spoluproducent Quincy Jones. Tím podstatným faktorem je, že přinesl dokonalý žánrový mix. Pro každého má písničku a sedm z devíti se staly hity. Bílé rockové publikum může obdivovat riffy "Beat It", diskotéky ovládl africký tep "Wanna Be Startin' Something", starší středostavovské generace si notují u kolaborace s Paulem McCartneyem "The Girls Is Mine" nebo poklidné "Human Nature"… a tak dále. Kosmický minimalismus "Billie Jean" stojí mimo veškeré škatulky. K tomu přidejte velkolepou vizuální prezentaci titulní písně a je jasné, že megaúspěch desky rozhodně nebyl v atmosféře začátku osmdesátých let vůbec náhoda. A co se týče hudebních ocenění, mohou si kritici mnout ruce. Jejich správnou volbu potvrdil čas. "Thriller" patří k úzké skupině popových desek, jež stále zrají.

"Bad" se nejčastěji označuje jako nejhitovější a není se čemu divit. Během dvou let vyšlo z tohoto alba devět singlů a pět z nich dobylo vrchol americké hitparády. Písniček na albu bylo celkem deset, respektive jedenáct v případě verze na CD. Už z tohoto důvodu je toto číslo neskutečné; jediné dvě - "Speed Demon" a duet se Steviem Wonderem "Just Good Friends" - na singlu nevyšly. "Bad" bylo poslední spoluprací s Quincym Jonesem, ale když jej srovnáte s předchozím "Thrillerem", zjistíte, že má naprosto odlišný zvuk, pojetí a dalo by se říct, že do značné míry i hudební styl. Jacko se na něm oprostil od motownského soulu a hudby The Jacksons a začal si hrát s nejrůznějšími styly od funky, přes rock nebo latinu až třeba po počátek elektroniky. Jestli se na "Bad" něco opravdu povedlo, je to rytmika celé desky. Dělá z něj oproti "Thrilleru" daleko svěžejší a pestřejší nahrávku. Ona pestrost ovšem může být i příčinnou menších prodejů - na albu je totiž v podstatě jedenáct singlů, které ale dohromady netvoří zcela kompaktní celek. Hudební odborníci i fanoušci se i přesto často shodují v tom, že "Bad" je lepší album než "Thriller". Etablovalo Michaela Jacksona do pozice světové megastar. První Jacksonovo sólové turné Bad World Tour, které svým rozsahem a návštěvností předčilo všechna předchozí turné kohokoli jiného a zapsalo se do Guinessovy knihy rekordů, pak spustilo po celém světě jacksonmánii.

Stejně jako předchozí desky i "Dangerous" s sebou v roce 1991 přineslo spoustu inovací. Už délka byla velmi neobvyklá; proto aby mohlo vyjít na CD, bylo nutné vyvinout jeho zcela nový typ. Další se odehrály už na hudebním poli. Touha Jacksona posunout se někam dál znamenala konec spolupráce s Quincym Jonesem a objevení Teddyho Rileyho, s nímž přišel i nový styl - new jack swing, tedy mix urban music, r'n'b, základů hip hopu, rytmů a vysamplovaných zvuků. "Dangerous" je samozřejmě nejúspěšnějším albem tohoto stylu. Nutno podotknout, že si s ním Jacko a spol. opravdu vyhráli. Tolik nápadů, ovšem daleko kompaktněji seskládaných než na "Bad", budete někde hledat těžko. Vynikající beaty ozdobil kytarovými linkami, písničky obohatil rapem a za pomoci Bruce Swediena jej zvukově vyšperkoval nejrůznějšími efekty. Pravda je, že deska má jakoby dvě části. První do "Can't Let Her Get Away" - rádiím nepřístupná, druhá po něm - hitová, ačkoli jak v první, tak druhé části to samozřejmě neplatí úplně doslova. Z "Dangerous" nakonec vyšel stejný počet singlů jako z "Bad" a díky živým vystoupením se stala nezapomenutelnou i titulní skladba. Mimořádně se u těchto singlů povedlo i jejich klipové ztvárnění. Ačkoli desky, které přišly po "Dangerous", nejsou rozhodně špatné, byl v roce 1991 Král popu na uměleckém vrcholu a my se nebojíme jej prohlásit za jeho nejlepší, respektive nejumělečtější album. Následující světové turné ho pro změnu zastihlo na koncertním vrcholu. Jenže poté přišla ona kauza s chlapci a Jacksonova kariéra se ubrala naprosto jiným směrem.

"HIStory" přineslo hned dva disky - jeden s hity a druhý s novými písněmi, kterému se budeme věnovat. Když se konečně objevil první singl "Scream", byl to trošku šok. V předpremiéře na Frekvenci 1 v nedělním pořadu o nových deskách ho Josef Vlček uváděl s varováním, že ty úvodní zvuky nejsou závadou na přijímačích posluchačů. "Scream" s sebou na scénu přinesl neobyčejně syrovou a zároveň velmi osobní nahrávku, ve které se Jackson vypořádává s tím, jak se k němu v době skandálu se zneužíváním chlapců svět zachoval. Emoce jak negativní, tak i poměrně depresivní z "HIStory" doslova prýští - stačí si vzpomenout jen na "They Don't Care About Us" nebo "D.S.", kde štěká jednotlivá slova. Jsou tu ovšem také klidné, ale hodně smutné písničky jako "Little Sussie" nebo výborná verze Chaplinovy "Smile". Úspěch "HIStory" vedle stále živé kauzy mírně poznamenal také výběr singlů. Už první "Scream" byl velmi odvážný. Je to snad jedna z nejlepších písniček, co Jacko nahrál, ale rozhodně ne hitová. Naštěstí se docela chytl. Naopak druhý "You Are Not Alone" byl skvělou volbou. Otázka už ovšem visí nad třetím "Earth Song", který nedosahoval kvalit "Man In The Mirror" nebo "Heal The World". Je zřejmě škoda, že místo něj nepřišla na řadu titulní písnička alba, kde mu dělali support tehdy velmi populární Boyz II Men. "They Don't Care About Us" se sice také prosadila, ale "Tabloid Junkie" by mohla být ještě úspěšnější.

Snaha na jedné straně ještě něco vyždímat z "HIStory" a na straně druhé podpořit krátký film "Ghosts" vedla k vydání remixové kolekce "Blood On The Dance Floor", která jako první v Jacksonově diskografii nabídla pohled někoho jiného na jeho hudbu. Osmička nových verzí se nesoustřeďuje jen na singly, ale nabízí i remixy albových skladeb ("Money", "This Time Around"...). Šest milionů prodaných kusů a titul komerčně nejúspěšnějšího remixového alba všech dob však přinesla hlavně pětice nových skladeb. Zatímco titulní píseň přinesla opět nový zvuk a hitový zásah do mnoha hitparád, "Ghost" a "Is It Scary" tvořily část soundtracku zmíněného krátkého filmu (nebo jindy také označovaného pro svých osmatřicet minut za nejdelší videoklip), jenž byl promítán i na festivalu v Cannes a posléze vyšel i na videokazetě. V souvislosti s jeho smrtí se na světlo dostala také jinak opomíjená skladba "Morphine", v níž Jackson zpívá i o Demerolu, tedy léku, jenž ho možná právě o dvanáct let později připravil o život. "Blood On The Dance Floor" bylo také albem, které bylo cílené na mimoamerické publikum. V USA neprobíhala téměř žádná reklamní kampaň (prodeje a umístění v žebříčku tomu odpovídaly), zatímco hlavně evropské parkety duněly pod tóny titulní skladby a remixu "HIStory".

Poslední řadová deska "Invincible" nevznikala lehce, nesetkala se zrovna s velkým zájmem a v naší zemi se jí už roky válejí spousty ve výprodejích... To ale nic nevypovídá o jejích kvalitách. Pokud fandové v souvislosti s tímto albem nejvíce hovoří o nedoceněnosti a o tom, že ji marketingově zabilo hlavně vydavatelství, mají ve většině pravdu. S odstupem člověku v paměti zůstal jen nevýrazný první singl "You Rock My World" s videoklipem, který chtěl navázat na minulé majstrštyky, ale místo toho jen vykrádal sebe sama. Druhý singl "Cry" byl sice nádhernou baladou, ale absence hlavního hrdiny v klipu mu rozhodně nepomohla. Komerční neúspěch a Jacksonovo rozhodnutí opustit Sony Music zapříčinilo rozepře s vydavatelstvím a následná propagace včetně dalších singlů byla v podstatě zastavena. Nedošlo tak na zvukově opět hranice bořící "Unbreakable", "Heartbreaker" či "Invincible" a deska tak poprvé v jeho kariéře spíše vypadala, že namísto aby tvořila nové trendy, spíše je horko těžko následuje. I přes přemíru pomalých skladeb a jistý ústup ze zvukové průbojnosti zpátky na zem je "Invincible" silná nahrávka s několika úžasnými momenty, které se bezesporu vyrovnají jeho minulým úspěchům ("Whatever Happens" s kytarou Carlose Santany či uvolněná "Speechless"). Mimo jiné o Jacksonově komerčním potenciálu hovoří právě i tato deska - je známá jako komerční neúspěch a přitom se jí prodalo okolo deseti milionů kusů. I tento fakt svědčí o tom, že nejen na poli hudebním, ale i prodejním hrál Michael Jackson svou vlastní ligu.

(Spoluautorem článku je Honza Balušek.)