Meditace uprostřed vibrujících zdí

30.05.2009 14:42 - Radek Londin | foto: facebook interpreta

Zvukový experimentátor a jeden z hlavních současných představitelů ambientu Tim Hecker zavítal poprvé do Prahy. Dovezl jen tolik techniky, kolik se vejde do většího kufru, ale stačilo mu to, aby otestoval statiku zdiva Paláce Akropolis a hustotu tělesných tkání posluchačů.

Live: Tim Hecker

support: Gurun Gurun
místo: Palác Akropolis, Praha
datum: 29. května 2009

Gurun Gurun, Palác Akropolis, Praha, 29.5. 2009
© www.myspace.com/gurunas
Podstatná věc, která hned v úvodu potěšila - před pódiem stály srovnané v řadách židle až do úrovně zvukařského stanoviště. Konečně někdo respektuje fakt, že se jedná o poslechový koncert, což nebývalo v minulosti pravidlem. V následujících dvou hodinách, které patřily české dvojici Gurun Gurun a montrealskému králi zvukových katedrál, se ukázalo, že na zážitku se podílelo i místo zvolené pro posez. Nešlo totiž pouze o konzumaci různě seřazených a opracovávaných tónů, jako spíše o zkoumání zvuku a jeho pevného partnerství s prostorem v sále.

Vskutku multimediální zážitek servírovala domácí dvojice Tomáš Knoflíček a Jára Tarnovski. Na plátně za nimi postupně bez jediného střihu putovala krajina, jakoby pohledem chodce. Byl to bizarní výjev - animovaná koláž nálad a záblesků, chvíli ponořená ve tmě, pak abstrakcí dohnaná až k zrnu a bio útvarům jakoby vypadlým z herbáře. Gurun Gurun vždy přesně svou hudbou vystihli snovou vizualitu, při pohledu na hejno havranů rozfázovali struny svých kytar do přerušovaného krákotu, aniž by byli až příliš popisní. Temnější pasáže jim sedly nejlépe, když kromě bohatě efektovaných kytar přišel ke slovu i spodní proud různých ruchů a zapletených syntezátorů. Posbírané zvuky, samply dalších hudebních nástrojů nebo turntablism doplnily výsledek. Pokud informace na jejich stránkách nelžou, chystají Gurun Gurun desku s přispěním mnoha zajímavých hostů. Debut by to mohl být velmi lákavý. Hlavně protože pánové vycházejí z improvizačního rámce a nesvazují svou hudbu klišovitými harmonickými postupy.

Tim Hecker, Palác Akropolis, Praha, 29.5. 2009
© www.myspace.com/rainbowbloodx
"Užívám si toho, že nemusím svoji hudbu klasifikovat. Je to ambient, glitch nebo post-rock? Škatulky a definice jsou vždycky trochu omezující a já mám rád stylové hybridy," řekl Tim Hecker v nedávném rozhovoru pro magazín Týden. Přesně podle toho se zachoval při pátečním koncertu. Připlížil se na setmělou scénu, světla v sále zhasla a jediným zdrojem, který zachoval kontury věcí, byl ultrafialový reflektor. Po celou dobu vystoupení mu šlo stěží vidět do tváře, již občas nasvítil jeden ze dvou displejů skrytých za logem s nakousnutým ovocem. Přítmí a téměř nulové vizuální stimuly poutaly pozornost k proudu valícímu se z reproduktorů. Ono to ani nebylo třeba, protože ho nešlo ignorovat - zkuste zapomenout, že jste uprostřed rozbouřené Amazonky.

Tim Hecker, Palác Akropolis, Praha, 29.5. 2009
© www.myspace.com/rainbowbloodx
Kanaďan více než hodinový set pojal bez přerušení a vlastně téměř nedal posluchačům odpočinout. Hlavním prostředkem byla brutální sonická intenzita. Ačkoli Hecker maximálně pracuje se zkreslením, neoperuje s příliš drsnými či agresivními zvuky. Kdyby tak učinil, jistě by poškodil výkonný sound systém v sále. Melodičtěji (ehm, pořád však dost abstraktně) pojaté skladby z aktuálního alba "An Imaginary Country", jakými jsou "100 Years Ago", rytmus naznačující "Sea Of Pulses" či rozmazaná "Borderlands", tvořily jakési záchytné body, mezi vlnami intenzity složenými z obřích sinusoid subbasů, jež jakoby požíraly menší a výše položené vlnky. Hecker prostě zvukem ohmatával prostor a činil tak hlavně pomocí svých oblíbených varhanních ozvěn v mnoha mutacích. Obložení zdiva a různé ne zcela pevně ukotvené předměty vlastně tvořily další nástroj - drnčely, občas až jakoby praskaly. Něco podobného se dělo i v tkáních těla. Několik lidí nápor nevydrželo a opustilo svá místa. Šlo totiž o skutečně fyzický zážitek, který zvedal puls, způsoboval bolení hlavy, ale zároveň navozoval zvláštní stupeň meditace.

Heckerovy kompozice si skutečně zaslouží hlasitost na hranici bolesti, protože až tehdy si uvědomíte, jak jsou vlastně nadčasové. Vtahují minulost i budoucnost do jednoho bodu... a že se u toho může posluchač až klepat, to je riziko zpřítomnění.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY