Kterak kýč zabodoval

31.12.2008 05:00 - Petra Hubáčková | foto: facebook interpreta

Němečtí Die Happy v čele s Martou Jandovou se ještě donedávna mohli pyšnit nálepkou rocková kapela. Jak léta plynou, muzikanti měknou. Na svém posledním albu "VI" se jim podařilo svůj hudební styl zase o něco málo vyhrotit. Pryč je invence, místo ní tu stojí tendenční záležitost.
3/10

Die Happy - VI

Skladby: Around The World, Still Love You, Don't You, Peaches, Easy Come Easy Go, Sweet Sensation, You'll Never Know, Hysteria, New York - Tokyo, Wannabe, Genuine Venus, Coming Home, The End
Vydáno: 14.07.2008
Celkový čas: 64:56
Vydavatel: Sony Music
S recenzí poslední pecky Die Happy "VI" jsem otálela velmi dlouho. I když jsem tuhle partičku s dcerou rockového guru Petra Jandy ubytovala v mp4 přehrávači už někdy v září, seznámení se na nějakou dobu protáhlo. Nechtělo se mi věřit, že ta líbivá popová věc, co mi drancuje bubínky, má něco společného s Die Happy. První skladba "Around The World" by se sice dala tolerovat, po druhé a třetí se však naděje na něco podobného rocku rozplynou. Bez jediného záblesku se přibližuje konec alba. Sestava, kterou odstartoval kousek "Wannabe" a se salutem zakončil "The End" pro změnu vypadá jako levná cetka pro teenagery.

Die Happy se totiž ze slušivého rocku překlenuli do popového období. S vydáním "VI" dali jasně najevo, že doby "Supersonic Speed" a "Beautiful Morning" jsou pryč. Svůj přerod naznačili už v roce 2006 vydáním "No Nuts No Glory". Zpěv Marty Jandové ale teď víc než kdy dřív ulítává do nepohodlných vyšších sfér (dole jí to sluší víc) a kytary jsou plytké, rytmus bicích bez nápadu. Aktuální dílo možná zabalili do decentního obalu, jaký se k Die Happy hodí, jenže obsah té placaté věcičky postavili na levných motivech a korunu nasadili elektronickými manýry. Tyto drobnosti se k Die Happy, při kterých jsem před několika lety chrochtala blahem, rozhodně nehodí.

Na závěr se sluší porovnat, která z tváří Die Happy sluší víc. Protože nejsem zastánce popových umělotin a nesnáším, když na koncertě vidím opilé čtrnáctky, byla bych Die Happy nesmírně vděčná, kdyby se vrátili do doby před několika lety. Více než to by ale byla škoda, kdyby dříve kvalitní muzika vzala za své. To, co nám kvartet naservíroval na svém posledním albu, si zaslouží nízké a podprůměrné hodnocení. Pokud bych ale měla desku hodnotit podle toho, co z ní Die Happy dokážou vykřesat naživo, něco málo navíc by na hodnocení získala.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY