Jihočeští punkrockeři Exni!to se na své druhé studiové desce potácejí mezi dospěláckou řízností a lehce pubescentními moudry. Výsledkem je desítka jednoduchých hymen letních táborů, na které zapomeneme stejně rychle jako na dívky, které byly prvními adresátkami našich probouzejících se vášní.
Exni!to patří mezi ty kapely, které dokáží z desky i koncertně momentálně uspokojit, zároveň ale zapadají mezi uskupení naprosto zaměnitelná. Zatímco to první jim získává solidní míru lokání obliby, to druhé jim znemožňuje byť jen nakouknout do první ligy českého rocku se zřetelným punkovým odérem.
"Plnou parou..." je album, které mohlo namísto písní Vypsané fiXy doprovázet tancovačkové scény ve filmu "Václav", v němž se tvůrci tak usilovně snažili o vytvoření vesnického milieu, až na soundtrack použili písničky od kapely oblíbené spíše mezi městskými posluchači.
Exni!to by do koncepce Vejdělkova neujasněného filmu zapadli o poznání lépe. Jejich skladby jsou dostatečně razantní, ale ne tolik, aby se na ně zdráhaly trsat i holky. Texty následují punkovou přímočarost (či, chcete-li, primitivnost), k pivním poselstvím á la raný
Kabát se ale kapela neuchyluje, byť čas od času se vyjadřuje tak těžkopádně ("Averze"), že by jí lehký jazyk Milana Špalka pomohl. Pravdy o trudném životě, který si musíme umět osladit, by ale i tak do tíživého vesnického prostředí dokonale zapadly. Apely na základní "chlapácké" hodnoty pak hranice obce dokonce překračují a kapela se dokáže prostřednictvím svých elementárních mouder dotknout i obyčejného, a proto přitažlivého okouzlení životem.
Druhé desce
Exni!to (Bandzone.cz) dominují monotónní kytarové hoblovačky doprovázené intenzivním, ale nepříliš výrazným zpěvem, který občas rozřízne břitva thrashového sóla, jímž se kapela zavděčí i metalověji orientovanému posluchači. O souhru zpěvu a instrumentální stránky písní zde nejde - a na rozdíl od striktněji metalových kapel, jako jsou Bajonet nebo Vibrathörr, je to v případě otevřeně punkrockových
Exni!to i ospravedlnitelné. Deska však dojíždí na rozpor mezi seriózně se tvářící skepsí a skladbami, jimiž se snaží zřetelně vetřít do přízně publika (vede lidovka "Ukrajina", jíž dominuje profláknuté
"chceš-li zkusit, co je dřina, kup si kolo Ukrajina"). A pokud si budeme například tuhle říkanku pobrukovat i po poslechu alba, nebude to ani tak sílou melodie jako spíš její vnucující se jednoduchostí. Tu má kapela společnou i s trinidadským zpěvákem Haddawayem, s nímž vstoupila do neočekávatelného vztahu, když coby bonus na závěr zpracovala jeho jediný, patnáct let starý hit "What Is Love".
Album "Plnou parou..." nikdy docela nezabere a ve svých horších chvílích je kompozičně tak jednoduché, až je obtížné představit si jakoukoliv přípravu, která nahrání těchto skladeb zajisté předcházela. Lehkost je přebíjena průměrnou invencí a způsobuje, že když si v českém punkrocku vytvoříme žebříčky žánrových špiček, průměrů a propadáků, nebude si "Plnou parou..." vést nejlépe. Je to totiž album s parametry táborové lásky. Když si ho připustíme k tělu, můžeme s ním prožít pár příjemných chvilek. Zato po konci tábora, respektive dohrání desky, si na ni jen sotva vzpomeneme.