Pche, zpívající herečky. Jenže se Scarlett Johansson je to jiné, člověk by ji už od počátku obhajoval, protože je v něčem jiná než ty ostatní... Je totiž dobrá herečka. Nemá důvod utíkat k trapné pěvecké kariéře jako ty ostatní. O lecčems svědčí již fakt, že úvodní píseň není bezduchý příspěvek na hromadu letních hitů z Eurovize, ale melancholií na čtyři bloky páchnoucí instrumentálka, ve které Scarlett ani pípnout neuslyšíte. A ono je toho ještě víc.

Tak za prvé David Sitek. Ono se říká, že kde nic není, ani smrt nebere, jenže u Scarlett máme talent a osobní kouzlo, myslím osobní kouzlo v hlase, nikoli to vizuální, a takový člověk jako David Sitek toho umí zatraceně snadno využít. Za druhé Tom Waits. Scarlett si nevybrala žádné laciné pokusy o megahity z archívu vydavatele, ale cesty osudu ji nakonec zavedly k albu coververzí písniček Toma Waitse (až na jednu výjimku). Zlatá volba. Není jednoduché konfrontovat takového velikána, ale s pomocí přátel...

Za třetí přátelé. Je libo dvojitého Davida Bowieho na uklidněnou? Nicka Zinnera, aby zakřičel Yeah Yeah Yeah? Jméno David Sitek jsem již nahřál dostatečně... Tyhle tři neónově zářící transparenty jsou solidní jistotou na doživotní záruku. Za čtvrté hlas. Scarlett nehýká jako první vicemiss státu Nevada blížící se k vyvrcholení, ale Waitsovy písničky interpretuje hutným, hlubokým, lehce zataženým hlasem, který Sitek rozmazává do urbanistických drogových tajenek. Představte si první noc v New Yorku, LSD a zadní sedadlo žlutého taxíku, který se řítí skrz noční Manhattan - lahůdka k pohledání.

Bohužel tady ale již od počátku visí ve vzduchu jedno významné jenže, které musí být vyřčeno. Předchozí tři odstavce totiž platí patnáct, možná dvacet minut, ale poté přeřadíte na dojezd, lampy se přestanou rozmazávat a svět se začne točit směrem střet s realitou. Tou je zjištění, že tahle deska je až trestuhodně jednolitá. Jak začne, tak skončí. To mezitím je několikerá variace téhož s nečekaným zjištěním, že i David Andrew Sitek se může začít opakovat. Ale on i Scarlett mají můj respekt za to, že se jim povedlo Waitse nekopírovat, ale naopak se podívat na jeho písničky úplně z jiné strany a zachovat v nich přitom jejich neuvěřitelné kouzlo.