Německý producent Thomas Brinkmann není na elektronické scéně žádným nováčkem. Své kariérní začátky si odkroutil již dávno v osmdesátých letech. Za roky svého působení si vyzkoušel spolupráci s takovými jmény, jako je Mike Ink nebo veterán minimal techna Richie Hawtin. Coby remixér má za sebou i spolupráci na předělávce singlu "I Feel Loved" od Depeche Mode. Ačkoliv v případě jeho dýdžejských setů se dá hovořit o poměrně dynamických zvukových paletách, jeho letošní producentská práce nesoucí název "When Horses Die…" už taková taneční jízda není.

Na svém letošním albu v zásadě zůstal věrný stylu a vymezil si minimal techno coby oblast akčního rádiu. Ovšem i tato na první pohled rozsáhlá oblast mu neskýtala dostatek místa pro realizaci jeho hudebních představ a vizí, takže se neubránil přesahům do dubu, ambientu či pozvolného elektra. Na pozadí těchto ne právě veselých kulis pak dosadil svůj vokál. Thomas Brinkmann však není žádný zpěvák, to už spíš řečník. Ještě lépe jej však vystihuje slovo vypravěč. Svým monotónním nahrublým hlasem dokresluje celkově neveselou náladu skladeb.

Problém však nastane ve chvíli, kdy se pokusíte na tomto desetitrackovém kompletu najít byť sebemenší výčnělek, výstupek, kterého se můžete zachytit a následně se od něj odrazit. Hledali byste marně, on tady totiž žádný není. Ať se snažíte sebevíc, album i po nějaké době bude stále působit dojmem nekonečné beztvaré hmoty. Mnoho na tom nezmění ani použití klavíru. Ostatně černý minimalistický přebal desky přesně vystihuje i obsah.

"When Horses Die…" je temné album. Ostatně sám název ani jinou možnost nenabízí. Za jasného, slunečného dne si ho pustí snad jedině ten, kdo neodkládá černé oblečení ani v horkých letních měsících a naopak sluneční brýle si nechává na očích, i když jasně zářivý kotouč dávno zmizel za horizontem a po krajině se rozprostřely stíny.