Díru do světa s tímhle albem Fall Out Boy neudělali. To si je třeba říct na úvod. Když si člověk projde, co se o jejich prvním živáku napsalo, skoro jednoho polije stud a pot - bída s nouzí, zaznívá takřka odevšad. A prý je to důkaz toho, jak FOB myslí na své fanoušky - jako na nadité pytle peněz, z nichž je třeba tahat bankovky, dokud lezou. Takových by se našlo dvanáct do tuctu, to ještě nic neznamená... Jenže "Live In Phoenix" opravdu stojí za zlámanou grešli.

Koncertní záznamy nemám moc rád a nikdy jsem neměl. Aktuální výlisek americké party z Illinois v sobě zhmotňuje všechny výhrady, které vůči live deskám mám: pitomý zvuk, nuzná atmosféra, jakoby vyrvaná bez kořenů, nic extra zajímavého ve srovnání se studiovými deskami. Možná je to všechno v případě "Live In Phoenix" ještě horší, než to bývá. Jakkoli si FOB s chutí poslechnu a zvlášť jejich poslední nahrávku "Infinity On High" protáčím celkem často, tohle se zvládá jen stěží.

Zpěvák Patrick Stump předvádí v dobré polovině skladeb otřesný výkon, ujíždí mu melodie, hlas je k nepoznání, do toho se objevují panické, brutální výkřiky basáka Petea Wentze. Když písně uvozují pyrotechnické výbuchy, téměř vám prasknou bubínky, ale dojem to neudělá. Kytarové riffy jsou podivně potlačené, přehlušuje je neopatrně vytažená basa. A do toho hysterický jek fanynek.

Co se dramaturgie záznamu týče, žádné překvapení se nekoná: převažují písně z posledního alba, nechybí ale ani žádné podstatné tracky z obou předchozích kousků. Nádavkem je přidán cover "Beat It" Michaela Jacksona, kterému nelze nic vytknout. V tomto směru tedy OK, byť těžko si představit, že si cédéčko koupí někdo jiný než zarytý příznivec kapely.

Být loni v létě v Phoenixu, možná by se mi to líbilo. Skákal bych, nehleděl instrumentačních chyb, kašlal na sound a užíval si vše obepínajícího nadšení. To ale na CD nejde. Tam si posluchač všimne každé nedbalosti, která mu v hale ujde. A na "Live In Phoenix" to prostě nefunguje, byť hity jako "Thnks Fr Th Mmrs" nebo "Beat It" jsou pecky jako dělo.