Pravděpodobně mi nikdo nebude odporovat, když napíšu, že poslední dobou hvězda Bryana Adamse už nezáří tolik jako na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Na druhou stranu to nevypadá, že by se tím nechal nějak rozházet. Stále vydává desku za deskou, vyprodává haly po celém světě a lidi ho začali poznávat i jako fotografa. Zatím poslední počin "11" z jeho diskografie nijak nevybočuje, ale ani nezapadá.

Nadpis článku ve své podstatě vystihuje desku jako takovou. Kdo hudbu Bryana Adamse zná alespoň trošku, dokáže si výsledek živě představit. Kytarový, dnes již poprockový zvuk, který se kdysi nazýval jednoduše rockem, se proplétá mezi svižnými hitovkami a pro Adamse tolik typickými, "chraplavým" hlasem kořeněnými baladami. Bryan Adams si pořád drží velký cit pro chytlavou, ale přitom vkusnou melodii, a tak kterákoli písnička z těch jedenácti na albu může být i potencionálním singlem.

"11" má dvě polohy - jedna je zastoupená v menší míře a vznikla zřejmě ještě v době, kdy Bryan Adams plánoval čistě akustickou desku, ta majoritní je vyplněna rozhodnutím udělat klasicky rockové album. Hned první čtveřice zakončená vynikající "Oxygene" se jasně řadí do té druhé skupiny. Od tohoto momentu se ale začne vynořovat druhá poloha, která s sebou nese o něco syrovější zvuk, místy obohacený mohutnými smyčcovými podkresy.

Fanoušci, mezi které se tak trochu počítám i já, budou mít z "11" radost. Bryan Adams zkrátka dělá muziku, jak ji mají rádi, a většina písniček dostane ještě větší grády v živém provedení. Velmi živě si dovedu představit, jak výborně některé z nich (obzvláště ty energické kytarovky) budou znít v narvané hale. Pravdou ovšem je, že "11" žádnou zásadní deskou není a albem, pro které by si měli běžet ti, jež Adamse normálně neposlouchají, jakbysmet. Zkrátka a dobře, je to "jen" další dobrá Adamsova deska. Nic víc, nic míň.