Český country heartbreaker, samotář, co má před sebou vždycky minimálně tisíc mil a za sebou slušný počet zlatých desek, to je Jakub Smolík. Jeho nové album se jmenuje "Řekni, že je nebe", ale to asi nebude ten pravý důvod, proč při jeho poslechu upírám zrak k nebesům.
2/10
Jakub Smolík - Řekni, že je nebe
Skladby: Léta jsem nehrál na housle, Co víc si můžem přát, Já Tě dívko dávno znám, Sám s dálkou, Ty jsi můj zázrak, Neříkej, že už se loučíš, Šanci mi zas dej, Ty a já, Řekni, že je nebe, Já nic, já muzikant, Čas zůstane v nás, Snům slíbit smíš, Rána z rána, Sníh se snáší na Blaník
Vydáno: 01.10.2007
Celkový čas: 45:25
Vydavatel: Popron Music
Je to těžké tvářit se léta dostupně a tajemně samotářsky, romanticky šeptat o návratech a stýskání, mít pořád poodhalenou mužnou hruď a na druhou stranu teď překypovat rodinným a otcovským štěstím. Hledání rovnováhy mezi image lamače srdcí a starostlivého táty je hlavním tématem alba "Řekni, že je nebe". Fanynky (a nebudu teď generalizovat, kdo všechno tvoří posluchačskou obec
Jakuba Smolíka) dostaly na srozuměnou co a jak už na obalu desky.
Jak se věci mají? Jakubovy oči zakrývají dětské ručičky (
táto, nekoukej po ženských?), ale v bookletu je to pořád on, hrdý majitel Nissanu Pathfinder, salutující s helmou a v sedě u Harleye vysílající signál, že přece nebude pořád sedět doma u pece. Nadto, když se Jakub nezařadil do módního šiku metrosexuálů a jeho hruď hrdě odmítá zásah holícího strojku.
Ale dost image, poslouchejme. Z kategorií "milostná balada" (víc než polovina skladeb) a "velmi, velmi měkký rock" (proboha, aby se někdo nelekl boostrovaných kytar!) vybočuje první vzpomínková "Léta jsem nehrál na housle" a neméně úlisný závěr v podobě sváteční "Sníh se snáší na Blaník" (kvíz: jak se jmenuje Jakubovo "spřátelené" rádio?). A protože minule, při psaní recenze na
Walda Gang, jsem použil jedno sprosté slovo a zařekl se, že u Smolíka to neudělám, musím si vystačit s obvyklou množinou výrazů, jež Jakubovu tvorbu charakterizují už léta: hloupé, slizké a někdy bohužel až trapné (jak by řekl Ivan Krajíček:
"smiechometer sa vyšplhal najvyššie pri piesni 'Rána z rána' a stokorunáčka poputuje do vrecka Františkovi Kaslovi").
Možná, že se na album "Řekni, že je nebe" jen dívám z pomýlené perspektivy. Pokud jej bereme jako produkt přesně zacílený na určitou skupinu posluchaček, který má precizně vybrané a vyvážené atributy (jinak řečeno
klišé) jako třeba publikace z červené knihovny, je vše v nejlepším pořádku. Koncerty budou vyprodané, zlatá deska v suchu a vůbec, všichni budou spokojeni a "Co víc si můžem přát"?