Emo a jeho tři české tváře

06.10.2007 11:41 - Petr Adámek | foto: facebook interpreta

V pražském Rock Café si daly dostaveníčko tři tvrdě rockové české kapely. Vedle stále známějších the.switch to byli nováčci Rattle Bucket a obměnění Mindway. Všechny party, koketující se stylem emo, s přehledem dokázaly, že tato stále podivnější škatulka má i světlé stránky.
the.switch
© the.switch
Málokterý současný hudební styl leží v žaludku tolika lidem jako emo. Na vině však není hudba samotná, ale spíš humbuk kolem: oblečením počínaje, chováním konče. Vymezit se proti určitému žánru hudby, protože mě štve s ním spojené oblékání, je pokrytecké a "nedospělé". O to víc, že mnoho emo-rýpalů má názor ovlivněn jedním dvěma americkými interprety. Ačkoliv mně upnuté kalhoty a černé patky také příliš nesedí, muzika zúčastněných kapel uspokojuje moje zvukovody dostatečně. A tak jsem se s očekáváním dobré zábavy vydal do centra Prahy vstříc decibelům.

Když se dlouho po osmé ozvaly první tóny intra pražských Mindway, sál se začal líně zaplňovat, do té doby byla většina příchozích rozsazená mimo hlavní prostor v pohodlných kožených sedačkách, před pódiem postávalo jen pár jedinců s pivem.

Mindway
© mindway.cz
Kapelu asi pohled na bídně zaplněný klub příliš nepotěšil, přesto předvedla poctivou show. Excentrický zpěvák Mike s černě podmalovanými očními linkami a typickou černou patkou přes čelo po celou dobu zběsile poletoval po pódiu a tu a tam vyloudil chemicky zkreslené skřípání na klávesy. V jednu chvíli dokonce skočil mezi diváky a jako amokem stižený pobíhal ze strany na stranu a řval do mikrofonu. Po tomto působivém výstupu se vrhnul po zádech zpátky na scénu, kde vkleče zády k divákům písničku dozpíval.

Ještě hodnou chvíli po nočním odchodu jsem přemýšlel, jestli bylo Mikeovo blbnutí jen směšnou hrou nebo skutečně procítěným výstupem. Každopádně na sebe frontman strhával veškerou pozornost a na konci měl člověk pocit, že ostatní členové jsou pouze doprovodná parta muzikantů, ne kapela. Co se hudby týče, již při úvodní "Replay" bylo znát, jak moc důležitá je pro sound kapely elektronická linka - hrátkami s ní nabírá skupina na melodičnosti a celkové zajímavosti. Celý set tvořily především novější skladby, až v samotném závěru zavzpomínali Mindway silně emotivní a temnou baladou "Freezing" na staré časy.

Rattle Bucket
© bandzone.cz/rattlebucket
O druhých aktérech večera jsem toho příliš nevěděl. Nicméně mě překvapilo, že ač nejmladší a nejméně známá parta z trojlístku, nevystoupili jako první. Ale to vem čert, před pódiem bylo stejně pořád poloprázdno, mezi klidně stojícími diváky poskakovalo jen několik oddaných fanoušků, návštěvnost začala houstnout až ke konci jejich koncertu.

Na rozdíl od Mindway vsadili Rattle Bucket na přímočarost a rychlost. Jak hudební projev, tak vnější schránka několika členů (a zejména pak zpěváka) ze všech tří interpretů akce nejvíc připomínal americký emo model. Svižné písničky na pomezí punk rocku, neopunku a z části i rock'n'rollu, tedy základní elementy škatulky emo, přesně to předvedli Ruttle Bucket na výbornou. Když frontman zahlásil "Dáme něco od Korn?", publikum se konečně rozpohybovalo a z reproduktorů zahrál velmi zdařilý cover "Good God". Nedlouho poté se dočkali i příznivci Metalliky, když si Rattle Bucket vystřihli thrashmetalovou vypalovačku "Fight Fire With Fire". Tehdy ale vyplavala na povrch slabina skupiny: jakkoliv má hlas zpěváka Radima Věžníka zajímavou barvu, k tvrdě znějící instrumentální složce nesedí.

Není třeba být fanouškem the.switch, abyste je mohli označit za jedno z nejoriginálnějších seskupení, které obráží české kluby. Za ty léta, co si hledají svoje místo, se u nich mnohé změnilo, avšak to nejpodstatnější přetrvává: jen málo kapel, s nimiž se můžete v tuzemsku setkat, vám při koncertě naloží takové množství energie. Jednoduše řečeno, téměř kterékoliv jejich vystoupení je pro milovníka tvrdé hudby velkým zážitkem. A ani čtvrtý říjnový večer v Rock Café nebyl výjimkou.

the.switch
© the.switch
Klub se sice zcela nezaplnil ani při setu hlavních hvězd, když se však čtyři kluci něco před půl jedenáctou objevili na pódiu, přivítal je přeci jenom solidně zaplněný sál. "Beautiful", tedy skladba, která otvírá jejich předposlední stejnojmennou desku, zahájila i toto vystoupení. Od začátku se the.switch s ničím nepárali, Štěpán Šatoplet zahulákal "Hanz!", načež se rozjela zřejmě nejtvrdší píseň, kterou najdete na posledním albu "Svit" - "Honzík". Publikum se během pár vteřin dostalo do taneční extáze. Čím jsou the.switch starší, tím víc ustupují od jakékoliv nápadné image. V minulosti na sebe upozorňovali třeba bílými overaly nebo černými sukněmi, ty časy jsou ale pryč; znak současných the.switch je jejich ryzí přirozenost. Stejně tak kvituji je třeba ocenit, že všelijaké projevy díků, kterými zpěvák v minulosti až přehnaně často zasypával fanoušky, omezil na typické poklepání dlaní na prsou. Méně je někdy více.

Milovníkům folkaře Jaromíra Nohavici jistě přivedly husí kůži i na nehty u palců "Divoké koně", příklad toho, jak lze vyšroubovat emoce na maximum, aniž by se z písničky sršel jen bezduchý patos. V této skladbě se vyjevily největší zpěvákovy přednosti, a to vedle nesporného charismatu také nehraná naléhavost, trýzeň a emoce. Ačkoliv má jeho hlas omezené možnosti a nějaké nedostatky, těžko hledat vokalistu, který by se se svým výrazem do kontextu hudby the.switch hodil víc. Co se však opět ukázalo, je, že koncerty the.switch postrádají vetší odvaha k experimentům, všichni hudebníci jsou totiž skvěle technicky vybaveni, ale jako by na toto zapomínali.

Na úplný závěr samozřejmě došlo na již klasický rituál při "Akvárku", kdy si fandové před pódiem během prvních tónů podřepli a po půlminutovém poklidném intru s prvním úderem bicích vyskočili k poslednímu orkánu večera. Pak už zbylo jen si obléknout nově koupené triko, prohodit pár slov se členy kapely a hurá na noční tramvaj. A myslím, že v ní nikomu nevadily podupané boty, pivem zlité svršky ani pískání v uších.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY