Psaní recenzí na alba Marka Knopflera je jako psát o oblíbeném ročním období. Těšíte se na něj, i když víte, jak bude vypadat, máloco vás překvapí a se svými přáteli jste se o něm hovořili už nejméně dvěstěkrát. Možná vás také uklidňuje ona nevyhnutnost příchodu favorizované sezóny a malou pravděpodobnost nepříjemného překvapení si ani nechceme připustit.

Skotský rodák Mark Knopfler je dnes jednou z mála jistot a i když se také samozřejmě nevyhnul výkyvům formy (v recenzi na minulé album "Shangri-La" jsem varoval před ospalostí a vkrádající se nudou), dá se na něj spolehnout. Na nové desce "Kill To Get Crimson" posluchače překvapí zřejmě jen jediná věc: pro Knopflera netradiční použití flétny v "The Scaffolder's Wife", což je díky tomu možná jedna z nejkrásnějších písní, které kdy Mark nahrál.

Něco tentokrát táhlo Knopflera domů. Po inspiracích z amerického jihu se vracíme zpět k Irsku a Skotsku a také tematicky se Mark obrací zpátky. Vzpomínky, nostalgická zamyšlení a obrazy z minulosti (ano, i malba karmínových skútrů na obalu, která dala desce jméno) dělají toto album jedním z nejtišších v Knopflerově diskografii. Na každém albu měl aspoň jednu rychlejší, "tvrdší" skladbu ("Imelda", "What It Is", "Why Aye Man", "Boom, Like That"), tady nenajdeme žádnou. Zvuk kytar je lahůdkově vycizelovaný (poslouchejte třeba v "The Fizzy And The Still"), aby co nejlépe vybarvil náladu písně.

"True Love Will Never Fade" je sice krásná milostná skladba, ale její refrén platí i pro posluchače, kterým se stal laskavý baryton a čistá kytara Marka Knopflera milým průvodcem na celý život. Na nostalgické vzpomínání (a nemusí to být nutně až padesátá a šedesátá léta) je tato hudba, plná čistoty a pokory, jako stvořená.