Ve většině porno vyhledávačů patří anglické slůvko "lesbians" rozhodně mezi nejoblíbenější. Je však nad slunce jasné, že jej většinou zadávají muži. Proč? Co je na lesbičkách tak působivého a neodolatelného? Je to snad jejich touha po odlišnosti, po vzpouře vůči mužům, po šíření slavného hesla "free love"? Jasně, alespoň takhle se nám to snaží vylíčit kanadská čtveřice neukojených dračic Lesbians On Ecstasy.

Už pohled na výtvarně do detailu propracovaný digipack nenechá nikoho na pochybách, že po stisknutí tlačítka "PLAY" nastane pořádná jízda plná agrese, dravého mixování žánrů a nekompromisního vyjadřování. Jakékoliv námitky jsou okamžitě zamítnuty. Už od prvních vteřin je z desky cítit pach pižma, první tripové výlety do krajin vášně, sexu i značná antipatie vůči mužům.

Desítka písní je naprosto unikátní ukázkou, jak lze dělat pořád stejnou věc desetkrát jinak. Každá desetina alba se vyznačuje syrovým zvukem, kterým LOE bez ostychu disponují, zároveň však neuslyšíte jediný prvek dvakrát. Tady hlavu rozduní ponuré a temné zvuky těžkých strojů v zaprášených halách továren ("Is This The Way?"), tady se vrátíte o pár let zpět do doby, kdy byla informační technologie v plenkách a všichni žasli nad zvukovými efekty prvních hopsaček ("Victoria's Secret").

Svého prostoru dosáhly i zpěvné chorály připomínající omladinu z let šedesátých, poskakující na pestrobarevných loukách. Celou deskou se zároveň nese jakási snaha převléci hippie kulturu do moderního hávu a připomenout si ty doby, kdy Joan Baez vykládala o svém manželovi Daveovi a jeho pobytu ve vězení statisícům lidí na legendárním festivalu Woodstock, který zakončil celou tu slavnou květinovou éru.

Lesbians On Ecstasy se svou třetí deskou snaží vyjádřit vše, co má správná feministka na srdci. To vše je zabaleno ve sladkém psychedelickém obalu, jenž má rozhodně co nabídnout. Není to sice sousto pro každého, ale kdo se pořádně zažvýká, přijde lesbičkám na chuť.