Co mají společného U2 a Bon Jovi? Obě jsou skupiny, které toho mají hodně za sebou. Dá se říct, že to nejlepší. Obě také pomáhaly inspirovat současnou kytarovou vlnu a obě letos vydávají nové desky. Zatímco irské kvarteto přijde se svojí novinkou až na podzim, fanoušci amerických Bon Jovi můžou do obchodů s hudbou zamířit už v červnu. Novinková deska pop-rockerů z New Jersey se jmenuje "Lost Highway".

Srovnáním s kapelou kolem Bona se nejde vyhnout. Stejně jako U2 i Bon Jovi v posledních letech vydávají přinejmenším slabší desky, než u nich bylo zvykem v minulosti, přičemž je staví většinou na jediném trumfu - nezaměnitelném hlasu frontmana. Bon Jovi se však letos podařilo období nižší invence překonat: natočili album, které strčí jejich počiny z posledních sedmi let do kapsy. Proč? Vykročili ze svého tradičně pojatého pop-rockového rámce. Směrem na západ. Tedy Divoký západ.

Že kapela vstřebává vlivy amerického country víc než kdy jindy, šlo vypozorovat už letos v únoru. To byl oceněn country laděný duet "Who Says You Can't Go Home" z poslední řadovky "Have A Nice Day", ve kterém hostovala Jeniffer Nettles z Sugarland. Skupina za písničku dostala Grammy a v rozhovorech opatrně naznačovala, že by se na připravované desce mohl projevit vliv country trochu víc. Což o to, Bon Jovi k této tradiční zaoceánské hudbě inklinovali vždycky, ale až na "Lost Highway" se to projevilo v plné stopáži. Ale pozor, nemusíte se bát kýčovitých kovbojských odrhovaček. Ta deska má nápad a sound roku 2007. Pochvalu zaslouží hlavně producenti - kapela sama a pak dvojice John Shanks (produkoval již předchozí desku) a Dann Huff, známý ze spolupráce s Keithem Urbanem. Noví Bon Jovi nabízejí ve dvanácti skladbách mnoho hudebních nápadů (talk-box v kombinaci s harmonikou ve "We Got It Going On"), řadu propracovaných detailů a po dlouhé době i netuctové texty. A Divoký západ z nich vycítíte, "Lost Highway" by totiž dokázali natočit jedině Američani.

Zvlášť bych se chtěl zastavit u dvou balad, které pro mě představují vrcholy alba. Tou první je pilotní singl "(You Want To) Make A Memory", ve kterém poznáte vliv britských kytarovek. Mně osobně hodně připomíná "The Scientist" z druhé desky Coldplay. Jen hlas Chrise Martina tu supluje Jon. Druhou pomalou písní je "Seat Next To You", decentní duet s LeAnn Rimes, kterému dominuje neodolatelná steal kytara. Společným jmenovatelem obou písní je fakt, že Jon omezil svůj afektovaný vokální projev ("Always", "Bed Of Roses", "Thank You For Loving Me") a emoce vyjadřuje poněkud komorněji. To vše na desce, která je fakt dobrá.

Kromě standardní verze, jež je k mání na evropském nebo americkém trhu, se mohou na malý dárek těšit fanoušci z Japonska. Album v tamní verzi totiž vyjde se dvěma bonusovými songy "Lonely" a "Put The Boy Back In Cowboy", což je pěkná vypalovačka. Kromě toho bude v tichooceánských obchodech k dostání i limitovaná edice s bonusovým DVD. "Lost Highway" si takovéhle sběratelské špeky může dovolit. Tak mě napadá: osedlá i Bono na podzim býka?