Arctic Monkeys jsou kapela, která vyplula na povrch z ničeho nic a vzbudila obrovské pozdvižení. Debutu "Whatever People Say I Am, That's What I'm Not" se dařilo, logickým krokem je tedy druhé album. I to je v prodejnosti úspěšné (tři týdny vedlo britskou hitparádu) a sheffieldští hoši začínají prorážet i na americkém žebříčku. Po hlavní recenzi kolegy Benjamina Slavíka, který ohodnotil desku známkou sedm, se o svůj pohled na věc podělí dalších deset redaktorů musicserveru. I jejich názory na tuto partičku jsou různé - průměrné hodnocení, při kterém využili skoro všechny možné známky, dalo prakticky přesnou šestku.

---

Pokud vás přepadne chuť ostře reagovat na příspěvky v makrorecenzi v názorech, přečtěte si nejdříve článek K čemu jsou makrorecenze aneb hledání obecné pravdy. Třeba tím předejdete reakci vyvolané nepochopením, proč makrorecenze existují.

---

Ondřej Pravda - Tady a teď. Dobrá kytarovka. (8/10)

Patřím k těm, kteří adoraci a všechna možná ocenění kapely po debutu nepochopili, což neznamená, že by to nebyla slušná deska. Fajn, padlo na ně štěstí, přeju jim to, i když za sebe jsem preferoval jiné skupiny. Dvojku jsem tak vůbec neřešil. Na sociologickokulturní postřehy (tu více, tu méně přesné) tady máme kolegu, ve Filteru se taky snažili, takže čistě k muzice na novince. V jednom je síla Arctic Monkeys každopádně - konečně někdo chápe, že speciálně v tomhle ranku není ostudou krátká skladba. Naopak, než začnete (znova) řešit, jak moc jsou si tyhle kapely podobné nebo kterou skladbu si zkopírovali oni sami, tak máte nový materiál na (ne)přemýšlení. Což by se mohlo stát i tady po prvních čtyřech skladbách, ve kterých to na nás pěkně vybalí. Odsýpá to (zajímavá je krátká inspirace Duranama v "Teddy Picker"), ale postupně mě v klidnějších pasážích/kouscích přesvědčují, že umí. Zaujmout. Na adoraci to nestačí, přece jen nepřináší nic nového, ale pořád slušná deska. Pro mě pestřejší než debut.

Miroslav Böhm - Něco, co probudí naprosto celé koleje (8/10)

Je půl páté ráno a spolubydlící právě dokoulel na kuchyňku vysokoškolských kolejí třetí pivní bečku. Jeho čin je přijat s obrovským nadšením - jásot je slyšet až na vrátnici, kde probouzí kolem třetí hodiny ranní i vrátnou. Jen se překulí na druhý bok a spí dál... Dohráli Sex Pistols. Šit. Vstávám ze židle a jdu ke kompu hledat plnohodnotnou náhradu. Něco, co probudí naprosto celé koleje. Svou energií, svou drzostí. Říznými kytarovými riffy, při kterých vám na kytaře stačí jen tři basové struny. Arctic Monkeys? Jasně že jo. Sázka na jistotu. Ale při "I Bet You Look Good On The Dance Floor" už během noci oknem v extázi proletěly nejméně tři židle a mně se sedí celkem dobře, tak proč raději nezkusit jejich albovou dvojku, která na debut skvěle tématicky, hudebně i myšlenkově navazuje? Ona i od Vopic to byla sázka na jistotu. Nic neřešit a (s)prostě vyplivnout do světa to, čím nadchly celé Ostrovy na debutu. A nadchly i mě. Poprvé i podruhé. A pokaždé, když si chci zavzpomínat na tu bezstarostnost a názorovou noblesu studentského života, Vopice zafungují na jedničku. "Well, see ya later, Innovator!"

Jan Kulig - Opičáci podruhé, opičáci opět skvělí (8/10)

Za rok se toho u Opičáků příliš nezměnilo. Vyrovnané texty, smršť rockového nářezu. Nic nového. Připadá mi to jako druhá část debutu. Přesto se u pokračovatele "Whatever People Say I Am, That's What I'm Not" neskonale bavím. A to byl zcela jistě záměr i samotné kapely. Celé to zní, jako by AM začali s nahráváním ráno a skončili večer. Mezitím lehký oběd. Sheffieldští hoši se soustředí na dokonalou souhru bicích, basy a štiplavých kytar. Deska nepostrádá pestrost a hledat v ní nějaký hit moc dobře nejde. Proč? Jelikož tam žádný není. Každý song má své pevné, předem určené místo. Silnou stránkou "Favourite Worst Nightmare" je jeho celistvost. Melodie se zaobalují mezi nekonečný řev kytar a rytmiku (úžasná "Fluorescent Adolescent"), která vás nenechá v klidu ani na vteřinu. Arctic Monkeys potvrdili svůj statut kapely, která se hraním prostě baví. Opičáci podruhé, opičáci opět skvělí.

Honza Sedláček - Kluci, tohle je naposledy (7/10)

Kdesi v UK zhruba před rokem...
Ráno mě bolí hlava. Házím do sebe jedno ledový kafe a razím za klukama do sklepa. Ještě než do toho hrábneme, poklábosíme o těch dvou šťávách včera v klubu. Zkouška nic moc, ale slušně se bavíme. Krom otvíráku k těm zatraceným pivům nikomu nic moc nechybí. Ten den za náma přijdou do díry nějací chlápci v kravatách. Jsou docela vtipní. Poplácávají nás po ramenou. Prý že ta deska, co jsme nahráli, je něco úplně novýho a neokoukanýho. Prý že vyděláme miliony.
Kdesi v UK, současnost...
Vstávám z postele. Koukám na hodinky. Ještě je brzo, říkám si, ale usnout už nejde. Mám po tom turné po Státech pořád slušně rozhozenou noc a den. Vyjdu na terasu, zapaluju si první ranní cigaretu a opuchlýma očima bloudím po rozlehlý zahradě. Kam k sakru vlepit tu díru na bázen?! Ve studiu už na mě čekají. Po tom povyku, co se kolem nás spustil, jsme nakonec všichni docela rádi, že můžeme teď v klidu dělat na nový placce. Chceme s ní vylézt už rok po debutu. Aby to nebylo furt to samý, rozhodli jsme se, že musíme trochu přitlačit na pilu. Hrajeme krucinál rock'n'roll! Proto nás mají nakonec všichni rádi, no ne? Co víc by mohli chtít? Tentokrát to zkrátka ještě musí vyjít a tečka. A já říkám: Vyšlo, kluci, ale naposledy.

Zuzka Macháčková - Skočte si taky, dokud nás to baví (7/10)

Tyhle Opice ze severní točny mají sice cool název, ale jejich hudba už tak cool není. Když se ohlédneme do historie, nepřinášejí nic nového. A pokud už uznám britskou retro vlnu jako renesanci rock'n'rollu a s trochou nadsázky možná i punku, AM s tím nepřišli první a jen se chytli toho, co vcelku úspěšně začali jiní. Přesto jim po poslechu "Favourite Worst Nightmare" i jako člověk k britským kytarovkám hodně skeptický musím nechat skutečnost, že patří k tomu nejlepšímu ze současných britských kapel. První polovina desky - to jsou zábavné, nápadité, rytmické písničky, na které by si naživo s radostí skočili i ti, co mají maturitní večírek dávno za sebou. I když rozhodně nejsem fanouškem podobného stylu, podle toho, co jsem slyšela, tohle je přesně typ desky, kdy je člověk nadšený z prvních šesti sedmi skladeb, které znějí hitověji. Zbytek desky mu pak přijde slabší a říká si: Holt nepřekonali debut. Po čase začne pátrat po tom, co se skrývá ve skladbách zpočátku méně výrazných, a na nějakou dobu mu nuda nehrozí. Ale i tak mi tahle kapela připadá trochu přeceňovaná. Velkou budoucnost bych v Arctic Monkeys neviděla, protože pokud jim něco nespadne na hlavu, jejich desky budou nejspíš pořád stejné.

Karel Veselý - Jejich příběh je větší než jejich hudba. (6/10)

Klukům z Arctic Monkeys jsem po prvním albu rozhodně nijak nepropadl. Zněli jako tuctová gymnaziální kapela, jejíž sláva se šíří podle pravidla "čím víc holek křičí, tím víc holek křičí". Možná někoho oslňují na odiv vystavující obyčejností, pro Brity mají určitě nepopíratelný "Beatles-efekt", mě ale nechávají klidným. Možná jsem už viděl příliš mnoho kapel, které britský tisk vynáší do nebes, a o nichž se za chvíli neví (vzpomene si někdo na The Datsuns nebo The Boo Radleys?). "Favourite Worst Nightmare" se mi točí v přehrávači a já přemýšlím, že jejich příběh je větší než jejich hudba. A dočista zapomenu, že vůbec poslouchám nějakou desku. Z podřimování mě probudí snad jen "Do Me A Favour". Uznávám, že ustáli obrovskou slávu a natočili slušné album, na kterém se vyvarovali všech typických bolestí druhé desky, nestali se z nich noví trapní Coldplay a co? Pro mě zůstávají kapelou, kterých je dvanáct do tuctu a nebýt toho humbuku kolem myspace, předskakovali by dodnes cojávím Kaiser Chiefs.

Marie Malechová - Opět otvírám už ne složku (5/10)

Debut Arctic Monkeys byl podle mě vyhajpovanej jak svině, takže moje chuť poslechnout si ho byla v podstatě nulová. Vlastně si ani nevzpomínám, jestli jsem ho někdy slyšela celý. Tuším, že ne. "I Bet You Look Good On A Dancefloor" je hit, o tom žádná, ale zbytek už dávno skončil v mé už ne složce. Střih. Květen 2007. Opět otvírám už ne složku, abych za první deskou poslala i tu druhou. Krátká známost s "Favourite Worst Nightmare" pro mě byla dost rozporuplná. Chvílemi mi to připadalo jako vztah s člověkem, který najednou musí být dospělý: na jednu stranu je rád, ale zároveň se mu hrozně moc stýská po tom bezstarostném světě puberťáků, ve kterém slova jako zodpovědnost, řád a samostatnost vůbec nemají místo. Chvílemi mě bavilo zkoumat, jestli si někdy zvyknu na ten poněkud agresivní nářez v "Brianstormu" a ledabylý zpěv v "Balaclavě" a dalších písních. A v jednu chvíli mě dokonce i svým způsobem bavily ty cajdáky typu "Only Ones Who Know". Jenomže ve výsledku mi to všechno bylo svým způsobem jedno. Škoda.

Jiří Kubalík - Průměrná deska, která neurazí (5/10)

Když jsem si přečetl, že v Arctic Monkeys hraje O'Malley, říkal jsem si: to musí být pořádný rachot. Jenže on to zase takový rachot není a spád to vlastně taky moc nemá. Asi ho to mít mělo a pak bych si to celkem rád pustil v autě, jenže jen z hlavy jsem schopný vyjmenovat alespoň tři kapely, které mají to, co Arctic Monkeys kdesi zapomněli. Chybí jim především pořádný drive. Nějaký moment, který by dokázal rozpoutat ten správný divoký mejdan. I když, pravda, na albu jsou chvíle, které dávají tušit, čeho všeho by byli Arctic Monkeys schopni, jen kdyby měli víc nápadů. Jedním z těch momentů je "D Is For Dangerous", jenže hned za ním následuje "Balaclava", která začne být zajímavá přesně ve chvíli, kdy končí. Pak následuje celkem dlouhá relace Zpívánek, která pomine až s "The Bad Thing". Ta svým zvukem připomene zašlé rodinné stříbro Arctic Monkeys. Z dalších míst na desce, která by také stála za to zmínit, bych vyzdvihl "Brianstorm" nebo poslední minutu a půl "If You Were There, Beware". Jinak je to průměrná deska, která neurazí, ale to prostě není důvod, proč si ji pouštět častěji. Jo, málem bych zapomněl. Ty tři kapely jsou The Young Knives, Frog Eyes nebo třeba Babyshambles.

Eva Balaštíková - Bezúčelný je perfektní synonymum (4/10)

Jaké požadavky klást na skupinu typu Arctic Monkeys? Potřebná zábavnost, přitažlivá drzost, mladická nerozvážnost, kombinace ambicí s doznívající pubertou a s ní spojenými tématy zájmu vytvářejí průměrný materiál, který nemá šanci zaujmout v současnosti nikoho, kdo alespoň namátkou vnímá existenci hudební scény mimo Spojené království či dohlédne dál než na editorial NME. Nudný, to je slovo, které je vhodné použít při srovnání a snaze popsat druhé album sheffieldských dorostenců. Bezúčelný je perfektní synonymum k obsahu "Favourite Worst Nightmare". Absence výjimečnosti se stává plnohodnotným identifikačním znakem. Chybějící nadsázka posouvá kvalitativně šedé výkony k projektům na bázi "našlápnutých kytarovek". Nyní je ten pravý čas sklopit zrak a zpytovat svědomí, zda je nutné podporovat takovéto saponátové nahrávky. Ne, moje odpověď zní rezolutně.

Tomáš Tenkrát - Nemá cenu hledat něco, co neexistuje (3/10)

Ach jo, už to konečně ukončete. Konec přívalu obyčejných kytarovek z Great Britain! I Arctic Monkeys nevědí kudy dál. Jiné kapely jsou za to, že jsou prostě tuctovou kytarovkou s jednoduchými riffy a odhalekanými frázemi v textech, odsuzovány, ale Arctic Monkeys jsou nedotknutelní? "Favourite Worst Nightmare" je nuda. Lalala basová kolečka, pořád stejně nesympatický zpěv a především téměř nic, co by se mělo vyzdvihnout nad ostatní. Tady už je jednoduše vytěženo a žádná další zlatá žíla špinavých garážových kytar na obzoru není. Nemá cenu hledat něco, co neexistuje. Poslech nové desky AM, až na výjimku v podobě vynikající "Fluorescent Adolescent", je totiž takovým imaginárním ukazatelem směru, jakým se budou tyto inkontinentní kytarovky dále ubírat. Prudké klesání z kopce dolů. Jestliže ještě před dvěma lety zněl poslech podobných kapel jaksi neutrálně, občas pořád ještě svým způsobem up to date, teď už se jejich poslech rovná zábavě, jakou si užijete třeba v přeplněné čekárně u doktora. Prostě nuda, kdy už si jen nervně ťukáte prsty o koleno a v duchu si kříčítě: Kdy už to, kurva, konečně skončííí?!

---

Album: Arctic Monkeys - Favourite Worst Nightmare
Průměrné hodnocení: 6,1/10
Celkový čas: 37:34
Skladby: Brianstorm, Teddy Picker, D Is For Dangerous, Balaclava, Flourescent Adolescent, Only Ones Who Knows, Do Me A Favour, This House Is A Circus, If You Were There, Beware, The Bad Thing, Old Yellow Brick, 505