Sekuriťák 1: "Akreditace? To my neděláme, tady ne. O tom se psát nepotřebuje. (smích) Oni to nepotřebujou." Sekuriťák 2: "Když tak běžte k vrátnici - no, obejděte to a na druhý straně - my tam někoho pošlem." Vrátný: "Jako tudy se tam dostanete, ale akreditace tady nedělám. Když tak počkejte." Pořadatelka na telefonu: "Chvilku vydržte, zjistím vám, jak to je... Tak běžte zpět a ještě kousek zpátky k pokladně." Pokladní: "Jde někdo na fotopas? Vy? Tak běžte, prosím, přes vrátnici. Cože? Že odtud zrovna jdete? Tak dobře, pojďte se mnou." Inu, dostat se do Ronda je vlastně hrozně jednoduché, ale člověk musí co nejdřív natrefit na tu správnou budku. Ale zase to (Rondo) pozná i z druhé strany (doslova). Skupinky vojáků a námořníků vypalují čtvrt hodiny před oficiálním začátkem drahé ruské cigarety. Ano, byli to oni. Alexandrovci.

Na kostele odbili sedm večer druhého květnového dne asi před deseti minutami, zmatená skupinka pod vedením prťavého novináře jen tak tak usedla na volná místa (nebylo jich mnoho, ale byla), když se na pódium začali řadit uniformovaní pánové. Zpívající dozadu, hrající dopředu - balalajky, harmoniky, klávesy, basa, bicí... "Dnešek je výjimečný proto, že jste tady, protože chcete," prohlásila po první skladbě konferenciérka večera, a navzdory těmto slovům vtiskla svojí přítomností koncertu nefalšovaný punc socialismu, jemuž k dokonalosti chyběl už jen červený karafiát, který by někdo někomu někdy během večera předal. Vystoupení moderátorka přerušila ještě několikrát - představila hosty ("Muže, který přijde, snad ani nemusím představovat... Felix Slováček."), uváděla kontext ("V každé zemi, kde koncertují, zpívají Alexandrovci jazykem té země. V Číně zpívali činsky, v Paříži francouzsky... A dnes jsme v Brně." - Na "My Fair Lady ze Zelňáku" ale nedošlo) a dělala domácí atmosféru.

Jak to vůbec na takové show vypadá? Prostor pod pódiem je, stejně jako tribuny, zaplněn sedadly. Že by se nějak křepčilo, nikdo nečeká, byť by se jistě našli tací, kteří by se nechali svést. Akademický soubor písní a tanců Ruské armády A. V. Alexandrova, dvakrát vyznamenaný řádem Rudého praporu, čítá víc než sto dvacet sboristů, sólistů, hudebníků, tanečníků, tanečnic, dvou dirigentů a jedné zpěvačky, na něž se má hlavně koukat. Světelný park tvoří asi čtveřice stožárů s ostrými reflektory, které z části ne úplně férově svítí i do obecenstva. Koncert samotný se v podstatě drží schématu, kdy dvě skladby zazpívá se sborem sólista, pročež následuje taneční vložka. Zpěváci a hudebníci jsou ve vojenských uniformách, tanečníci mění kostýmy od námořniků přes maskáče až po tradiční ruské kroje a jejich variace.

"Kalinka", dle očekávání největší hit souboru, přišla ještě v první polovině a setkala se s potleskem tak velkým, že větší ten večer nebyl. Pokud se publiku něco líbilo, jakože se toho publiku (ve věkovém rozpětí stejném, jako je věkové rozpětí členů Alexandrovova sboru, tedy 18-75) líbilo hodně, zahráli hudebníci přídavek rovnou - zopakovali zhruba poslední třetinu "vytleskané" skladby. Do bujarého veselí se jednou ozvalo "Nářez!", jednou název nějaké skladby (píseň na přání) a dvěma návštěvníkům někdo volal na mobilní telefony. I mistr zvuku se nakonec našel a dokázal, že padesát zpívajících chlapů může znít i téměř hromově. Snad jen mikrofony mohly být kvalitnější, a nevyluzovat nepříjemné alikvóty.

Jak řekla konferenciérka, všichni členové Alexandrovců procházejí před angažmá náročnými testy. Na výsledku je to znát. Ať už jde o ohlasy písní ruských, klasiku - zazněl například "Sbor židů" z "Nabucca", ten večer pod taktovkou hostujícího Františka Preislera -, "Na kráľovej holi" s folkloristy z Těrchové nebo skupinové tance, čpí z projevu lidí na pódiu odhodlanost, nasazení a profesionalita. Na mysli vytanou čínské krasobruslařské páry, ale tohle je jiné. I přes ty široké úsměvy a muzikantskou i choreografickou dokonalost, i přesto, že ani jeden ze zpěváků celých sto deset minut nepotřeboval pít(!), byla ve vystoupení přítomna, řekněme, slovanská jadrnost a srdečnost. A protože "Sašovci" hráli ten večer před Slovany, vracelo se jim jejich nasazení mnohonásobně. Lidé tleskali, někdy i do rytmu, vesele komentovali - zejména sólistu, který, drže tón velmi dlouhou dobu, krásně brunátněl, a jedinou zpívající členku sboru, jež dostala přezdívku Tornádo Lou - a když to všechno skončilo, jako by se jim ani nechtělo domů, do Unie jednadvacátého století.

Alexandrovci, Rondo, Brno, 2.5.2007

Fotogalerie: