Sheffieldská čtveřice Arctic Monkeys nachystala svou novou desku, kterou nazvala "Favourite Worst Nightmare". V recenzích světových magazínů, které zatím vyšly, dostává album samá absolutní hodnocení. Oproti debutu je zlejší a ostřejší, jinak se ale nic zásadního s kapelou za ten rok nestalo.
Jako když se cítíte zmatení. Prvním rokem jste na gymplu, spousta holek, co jste dříve vídali maximálně na obálkách katalogů letní módy. Teď vám popletly hlavu a vy každý večer přemýšlíte, jaké by asi byly, a stydět se za to fakt nemusíte. Spousta nových problémů a vy nevíte, co s nimi. Každé odpoledne za barákem plechovkáče a s kamarádama vypalujete jedno cigáro za druhým. Jako když už nejste dítě, ale do dospělosti daleko, stejně jako zpátky k bušení tenisákem proti zdi a snění, že už zítra z vás bude druhý Andy Roddick. Jako když objevíte staré desky
The Who,
The Jam a
The Kinks a nemůžete přestat. Jako když dospíváte.
Arctic Monkeys na svém druhém albu drhnou stejný pouliční rock'n'roll jako na debutovém
"Whatever People Say I Am, That's What I'm Not". Moc se toho u nich za ten rok nezměnilo. Snad jen že teď
Alex Turner pije hodně silný kafe, z čehož mu logicky není dvakrát do skoku. Komu by také z migrény bylo...?
Hlavním důsledkem toho je, že Monkeys v nových písničkách přitvrdili a ambice vytáhli před radost z hraní, nahrávání a koncertování. Koho by také nějaká radost zajímala, když sbírá jednu prestižní cenu za druhou? Kolem poletují názvy zásadních britských kytarových LP jako "(What's The Story) Morning Glory?" nebo "The Queen Is Dead". Je to znát - touha nahrát něco, o čem se bude mluvit za několik let, je cítit v každém tónu. Po doposlouchání "Favourite Worst Nightmare" se dostavuje pocit, jako když slezete z kola a v nohách máte čtyřicet kilometrů v kopcích. Je tu křeč (bolest z tělesného výkonu na hranici možností) i hity (pocit vítězství, že jste to zvládli, a dokázali si, že na to máte). "Favourite Worst Nightmare" je jednou zábava, podruhé kytarovka navážno, potřetí slzy z noční autobusové zastávky.
Na druhém albu
Arktických opic je hodně příběhů: napsaných přímo i mezi řádky. Singl "Brianstorm" je portrét weird-chlapce-podivína, který po jednom japonském koncertu skupinu navštívil v šatně. Jeho přítomnost jednu z nejvíc cool britských band současnosti omráčila tak, že o něm musela napsat text do jednoho z budoucích hitů. Přístup k vlastní prezentaci ve stylu
"kapela, co své fanoušky nebere jen tak" může být buď dobrý způsob, jak desku prodat (což, pokud sheffieldští nechtějí prodat desetkrát více než Waters & spol. "Dark Side Of The Moon", nemusejí mít zapotřebí), nebo jen výraz civilnosti, který potěší standardního fanouška s předplaceným NME i jeho babičku. Zavírací písnička "505" je loučení. Trpké loučení, ve kterém, ani kdybyste chtěli, nenajdete žádnou naději a světlo na konci tunelu. Tady to Turnerovi sežerete všechno. Jinde (dva tři tracky) je to, abychom mluvili v řeči recenzované desky, jako bloody mary lacking in tabasco. Kdo to má rád pěkně jasně a bez asociací: úplně bez chuti. Zvuky, co neznějí špatně, ale emoce a prožitek absentují. Ale na koncertu si na ně skočíte, to zase jo.
Nová deska zní jako ostřejší a rozzlobenější debut, což je vzhledem k postavení kapely logické vyústění situace.
Arctic Monkeys mohli nahrát téměř cokoliv, ale co jiného od kluků z klasického sídliště čekat než ostřejší zvuk, ostřejší texty a několik slz z vystřízlivění? Až na pár momentů nepřijde nic, co by vás položilo na záda. Pořád můžete jet na "Perhaps Vampires Is A Bit Strong But" z prvního alba, protože kouzlo rozzlobených teenagerů zde funguje pořád slušně, nebo přejít na nové "This House Is A Circus" či jít hodně dozadu k "Cigarettes And Alcohol", kterou ve čtyřiadevadesátém na své "Definitely Maybe" nahráli
Oasis. Každá volba může být skvělým zážitkem: pořád půjde o tu stejnou "záškoláckou vizi":
"Hledal jsem nějakou zábavu a vše, co našel, byly cigára a alkohol." Takoví jsou Artic Monkeys letos, byli takoví i loni a budou takoví, až vydají třetí desku. Víc než sedm nedávám proto, že už mi není těch šestnáct.
PS: Bude makro...
-
ajajaj (Negative creep, 27.04.2007 10:07) Reagovat
jejda jejda, to se nám tady zase subjektivita tak trochu moc přelila do objektivního hodnocení desky.......shame.... zvuky, které znějí dobře, ale nemají atmosféru ?? velice zajímavé..... a co tahkle se víc zaměřit na hudební sránku věci a trošičku rozvést onen přitrvdit - zmírnit pohled na hudbu ??
neni to lehké napsat recenzi, to ne...ale takovou zásadní desku by se hodilo poslechnout si víc než čtyřikrát, než o ní budu psát recenzi na musicserveru....
-
...ani smrt nebere (OLDA, 27.04.2007 11:58) Reagovat
kuci,kuci...kdy si už přiznáte,že tato nechutná záplava bezpohlavních kapel nepřinesla vůbec,ale VOPRAVDU VŮBEC nic zajímavého...
-
monkeys (meeeee, 27.04.2007 12:01) Reagovat
Mam s nima problém už od debutu...prostě mě nebavěj poslechnu si to...dobrý,ale nic mě k tomu netáhne.A druhá věc je jejich imidž...baví nebo spíš bavilo mě všechno kolem dohertyho,bavěj mě strokes jakožto prachatý znudění hošici,ale fakt mě nebavěj monkeys jako banda kluků,který se nijak zvlášt nelišej od normálních harantů z jakýhokoliv města,sídlište.A žádnej z nich nešuká Katku Mechovou:)
-
Arctic Monkeys nejsou na jeden poslech (radiohead, 27.04.2007 12:37) Reagovat
Když jsem poslouchal jejich první album, tak mi to připadalo zezačátku hodně slabé, ale po více posleších ho považuji za nejlepší z té nové retro vlny (Killers, Franz F., apod.)Nové jsem zatím neposlouchal, ale věřím, že tomu nebude jinak.
-
Presne... (am, 27.04.2007 13:25) Reagovat
ze zacatku mi to taky neprislo jako nejaka pecka, ale po delsi dobe jsem objevil, ze opicky jsou fakt moc dobry:)Ale neprijde to samo, musi se clovek k tomu trosku prokousat...a hlavne se to musi poslouchat bud na dobrym stereu nebo na dobrejch sluchatkach;)