Osobnost Bruna Ferrariho je nepřehlédnutelná. Tento aristokrat dekadence zapůsobí na každého, buď ho můžete bezostyšně obdivovat, nebo nenávidět a opovrhovat jím. Jeho potemnělá show má koneckonců něco do sebe: čerpá ze všech možných směrů, arabskou lidovou hudbou počínaje, přes elektro clash, svébytně pojímaný šanson, až po diskotéku pro starší a pokročilé pamětníky 80. let. Bruno je, aspoň co do hudebních vlivů, hrdinný hudební zloděj z Bagdádu, plenící byty a duše konzumentů spotřební západní kultury. Je znám také jako velký provokatér a mystifikátor, a tak můžete věřit všemu, co řekl, nebo jen tomu, čemu chcete, a nebo může být všechno úplně jinak. A že, jak zjistíte, vypadá náš rozhovor čas od času tak trochu nesouvisle? I to k tomu patří. U Bruna Ferrariho si prostě nemůžete být ničím jisti.

Když jsi v roce 1978 přijel do Čech z Iráku, kde ses narodil, jak to tu na tebe působilo?

V době, kdy začaly nepokoje a Husajn se dostával k moci, rozhodla se moje matka opustit Irák. Když jsem přijel do Prahy, setkal jsem se s omezeností a šedí. Už jako malé dítě jsem se rozhodl proti těmto věcem za každou cenu bojovat.

Té šedi se nelze moc divit, přijeli jste přeci do socialistického Československa...

...a bylo to jako otrava nudou. Všechno kolem mě doslova hnilo. Nejhorší na tom je, že se dodnes nic moc nezměnilo. Musí to vychcípat. Je to v lidech.

A jak jsi se v tehdejším Československu dostal k muzice?

Chodil jsem na ilegální burzy a strašně se mi líbily nejrůznější barevný obaly desek. Ten vizuální vjem z jednotlivých obalů pro mě byl prvotní, teprve pak jsem se dostával k hudbě. Taky jsem se zajímal o legendy, který se kolem různých kapel a interpretů tradovaly. Taky jsem se v dětství často převlíkal za Genea Simmonse z Kiss. Jednou jsem zjistil, že jediné, co mi chybí, jsou chlupy na hrudi. Toužil jsem z celého srdce po tom mohutném porostu. Ostříhal jsem tedy matce chlupy z jakéhosi drahého kožichu a hrdě jsem si je nalepil kanagonem na hruď.

Ono je i z tvých dnešních koncertů patrné, že o vizuální stránku hodně dbáš.

Pro mě je projekce, kostýmy, rekvizity, pódiová prezentace, prostě všechno to, co spoluvytváří celkový dojem z vystoupení, nesmírně důležité. Snažím se stvořit svůj vlastní svět. To je to, co celou dobu dělám. Nejde jen o to, co v tom světě bude slyšet, ale i o to, co tam bude k vidění. V téhle zemi je problém, že lidi absolutně ignorujou detaily a zapomínají, že celek se skládá z detailů. Všechno spolu souvisí a musí do sebe zapadat.

Stál jsi vždycky jen za mikrofonem, nebo jsi uměl hrát i na nějaký nástroj?

Jeden z mých iráckých bratranců mě učil na kytaru. Hrával jsem v dětství v Bagdádu takový ty arabský náboženský písně. Například pecky jako "Alláh ti dal hlavu", "Alláh ti dá hodnou ženu" nebo "Nevěřící v plamenech". A nejraději jsem měl "Alláh stvořil tvého velblouda". Ta měla skvělou melodii. V Praze jsem hrál na soutěži žáků škol Pražské vajíčko "...skal a stepí, divočinou, hladový a roztrhán, s puškou v ruce, s ohněm v srdci, uhání vpřed partyzán...". Vynikající kousek.

Tys byl zřejmě vždycky ten typ člověka, který je vidět, který se nějakým způsobem se odlišuje. Nedostal jsi se kvůli tomu někdy do problémů?

Do problémů se můžete dostat vždycky. Nejdůležitější je se jich nebát, ale oblíbit si je. Musíte je mít skutečně rádi. Musíte si uvědomit, že problémy jsou to, co vám pomáhá růst. Jakmile se jich přestanete bát a uvědomíte si, že jsou součástí života, přestanou vám tolik vadit. V první řadě tomu neříkejte problémy, ale například zkoušky. Co ještě hodně pomáhá, je nesrovnávat, neposuzovat, akceptovat a žít v přítomnosti.

Kudy vede cesta od Pražského vajíčka ke kapelám Marabu nebo Čínská čtvrť?

První známější byla kapela Marabu, tam jsem přišel z hardrockový skupiny SGT Demoliční četa. Jednou jsem dorazil na zkoušku Marabu, ale zjistil jsem, že půlka kapely emigrovala. Já byl tenkrát mladej, takže mi to předem neřekli. Báli se, abych to někde nevykecal. Prošel jsem v mládí hodně kapelama a vyzkoušel jsem hrozně moc stylů. Hrál jsem na bicí (velmi špatně), na basu (špatně), na kytaru (jakž takž) a nakonec jsem se rozhodl stát se ikonou.

Ty ses pohyboval v jejich začátcích i kolem Kurtizán z 25. Avenue, že?

Tu skupinu jsem jednou založil pro svýho kamaráda, kterej se nudil. Jmenoval se Honza Kůstka a pak si začal říkat Simon. S Vikingem a s Tomášem Varteckým jsem se znal... snad z nějaký knajpy, už si nevzpomínám. Měli jsme tehdy zkušebnu v Nerudovce u Jakuba Horáka.

Kurtizány z 25. Avenue už vlastně skončily. Myslíš, že když kapela cítí, že už řekla všechno, co chtěla, že má skončit? Anebo má hrát a hrát, třeba až do smrti?

Musí tě to asi bavit a musíš cítit, že je tady práce, kterou musíš udělat. Já mám například povinnost vytvářet iluze. Jsem vlastně iluzionista.

Když jsme to začali brát takhle po pořádku - pak už přišla Vanessa?

S Danem Rodným, který tehdejší Vanessu zakládal, jsem hrál už v Čínský čtvrti. Vanessa pro mě byla jedna velká smršť. Na spousty věcí, který se tehdy děly, se už dnes ani nepamatuju. Nakonec jsme to zabalili, protože nás to přestalo uspokojovat a ani jeden jsme si nelibovali v nastupující taneční scéně.

Vždycky jsi nám říkal, že tě tvrdá elektronika nebaví a že bys radši dělal něco jiného. Proč ses jí tedy takovou dobu věnoval?

Bylo to v tý době něco novýho a ze začátku jsem si ani moc neuvědomoval plytkost celýho toho EBM hnutí. Nám bylo tenkrát s Danem Rodným jedno, co budeme dělat za styl, chtěli jsme prostě jen dělat něco, co tady ještě nebylo. Dodnes se tady, bohužel, neobjevila skupina, která by tu díru po nás zalepila. Je to asi tím, že nám fakt nešlo o nějakou EBM, ale měli jsme to spíš jako takovou osobní psychoterapii. Kdybysme v tý době dělali třeba folk, tak to vyjde nastejno.

Kdybyste dostali nabídku obnovit jen na pár koncertů Vanessu, šel bys do toho?

Určitě ne. Nedělám kroky zpátky. Navíc je Bruno Ferrari podstatně zábavnější projekt. S Danem Rodným ale dělám v současnosti na nový desce Bruna Ferrariho, takže si staromilci a bývalí fanoušci Vanessy možná přijdou na svý.

Z těch tvrdších elektronických formací jste pak ještě ve spolupráci s Mirkem Papežem udělali projekt Vanessa Gun.

Jo, to jsme tehdy udělali s Rusákem a Papežem hlavně proto, že nám spolu bylo dobře a ty naše zájezdy byla někdy opravdu legrace. Měli jsme se ale tenkrát asi pojmenovat jinak. Lidi od toho pořád očekávali starou Vanessu.

Kromě těch víceméně tvrdých elektronických skupin jsi měl i takové specifické boční projekty, jako byli diskotékoví 2 Amigos nebo kytarovější Samir.

2 Amigos... To byla nádhera. Několikrát jsem dostal lahví do hlavy. To jsme dali dohromady s Karlem Jarůškem, nejdřív jako takovou legraci. Pak nám ale začali cpát prachy a tím už to sranda rychle přestávala být. Hele, dělal jsem v životě to, co mě momentálně napadlo. Někdy sračky, někdy dobrý věci. Prostě jsem nepřemejšlel a rovnou to pouštěl ven.

Neměli bychom opomenout zmínit ani kabaret Zlatá kozačka.

Kabaret Zlatá kozačka měl jednu obrovskou výhodu. Mohl jsi v něm něco dělat z kámošema, který neuměli na nic hrát. To v kapele nešlo. V Kozačce se jen stačilo sejít a něco vymyslet. Byla to skvělá doba.

Vždy jsi tvrdil, že jsi macho zpěvák, vybral sis zvučné umělecké jméno podle postavy z filmu "Zvíře". Tam byl ale herec Bruno Ferrari zženštilý homosexuál. Jako to jde dohromady s tím macho chlapem?

To jméno hlavně dobře zní. A v posteli jsem jako Ferrari. Jedu dlouho a spolehlivě. A lze mě vyladit na opravdu ďábelskou rychlost. Zeptej se všech mých žen, potvrděj ti to.

Kde jsi vůbec sehnal ty pódiové, smyslné tanečnice, které mají umělé penisy jako rekvizitu?

Stvořil jsem je vlastní představivostí. Jedna je sladká a druhá nadržená. Jsou to moje nádherné bojovnice.

A jak si vybíráš kostýmy, další nedílnou součást svých show?

Něco nechávám šít, něco objednávám přes internet, pro něco jezdím do Londýna a do Berlína. Pokud chceš něco dobrýho, tak to ani jinak nejde. Tady ještě pořád přetrvává zvyk, že na vzhledu zas tak úplně nezáleží. Proto to tady taky vypadá tak, jak to vypadá. Underground jsou otrhaný nuzáci, kterým bys dal nejradši nějakou almužnu, a takzvaná high society je banda nevkusnejch hovad, co vypadaj jak Rusáci.

Když jsi teď vydal nové album, začalo se o tobě docela dost mluvit a psát. Máš pocit, že bys byl populárnější?

Jo, pořád na mě na ulici pokřikujou cikáni. Mít trochu známej ksicht je v Česku fakt paráda.

Mluví se o tom, že chystáš knihu, a taky se proslýchá, že připravuješ nějaký film...

Knihu dopisuju. Snad vyjde do konce roku. Jmenuje se "Astrální deník" a je to o takový partě žížal, které pomáhají lidem bojovat proti příšerám v astrální rovině. Film je ve stádiu příprav. V tomhle stádiu ovšem může zůstat pěkně dlouho.

Chceš na závěr našim čtenářům ještě něco sdělit?

Jmenuji se Samir Hauser a stvořil jsem monstrum. Po požití blíže nespecifikované látky se měním v Bruna Ferrariho, který má jednu zásadní vlastnost. Je to vaše zrcadlo. Všechno, co si o něm myslíte, je jen vaším odrazem. Ve skutečnosti jste prostě tací, jaký je ve vašich očích pan Bruno Ferrari. Já vím, je těžké to unést, ale je to tak. Nezbývá vám tedy nic jiného, než se s touto skutečností smířit. Přeji vám hodně štěstí.