Orchestr se občas používá, aby vytáhl průměrnou, nudnou nahrávku aspoň k poslouchatelnosti. Podobný trik použili v Paříži američtí Hoobastank. Je z toho mizerné koncertní DVD "La Cigale".
Muzika se musí prodávat, aspoň ta komerční. Aby se mohla prodávat, musí se občas lakovat - přeneseně myšleno. Ne že by naběhli pohunci z majors se štětečky v ruce, místo nich nastoupí marketingoví stratégové. A třeba vykoumají, že z tuctové kytarové flákoty se udělá noblesní, takřka transcendentní zážitek. Jak? Stačí přizvat dvacetihlavý orchestr, vše nasměrovat do Paříže, která má správně intelektuálský nádech, dobře to nasnímat a "skvostné" DVD máte na světě. Přesně takhle postupovali na labelu Universal, když dumali, jak zpropagovat americké
Hoobastank, jimž loni vyšla třetí velká deska
"Every Man For Himself". Pokavad by komorní koncert v La Cigale zůstal jen promotérskou libůstkou, určenou fanklubu a novinářům, dalo by se hovořit o podařené akci. Jelikož z toho ale vydavatelství připravilo celé DVD, nezbývá než konstatovat: show to možná byla prima, ale na dévédéčko to nestačí.
Základní problém je uměleckého rázu. Jakmile se do rockové hudby nasadí smyčce a všechna ta orchestrální honosnost, smrdí to průšvihem - jako by se někdo snažil udělat z opráskané, dvacet let staré lancie kůží a metalízou zdobené maseratti. Detailní záběry na chvějící se ruku s trianglem, violončelistky, monumentální údery do piána, synchronizovaní houslisté. Krásná fasáda, ale když leží na ruině, stejně se vám v tom domě blbě spí. A tak se to má i s hudbou
Hoobastank. Parta z Los Angeles je prototypem tuctového post-grunge, které zahraje kdejaká lokálka, navíc jsou jejich desky obvykle vyplněné neskonale nudnou vatou patetického, klišovitého rázu, který zachraňuje vždy pár slušných, dynamických pecek. Tady to platí také: "If I Were You", "Pieces", "The Reason", "The First Of Me" se hodí možná na bál, rozploužený večírek, kde chlast tekl proudem a všem je putna, co zrovna vyhrává, ale za střízliva radši ruce pryč. Vytahují to naopak "Crawling In The Dark" či "Inside Of You".
A tím jsme se dostali plynule k problému technického rázu. Výše zmíněná slabá/silná místa setlistu se v podstatě rovnají kompletnímu obsahu disku. Ano, koncert v La Cigale čítal všehovšudy sedm písní, což představuje současně nějakých sedmdesát procent obsahu tohoto kotoučku. Je vcelku jedno, že má posluchač k dispozici LPCM Stereo či 5.1 DTS, titulky v pěti jazycích a formát 16:9, když se není na co koukat. DVD má dohromady 53 minut stopáže, kterou krom kratičkého koncertu vyplňují ještě dva klipy a dokument z Paříže, jenž sestává z klasicky nicotných záběrů a frází typu
"Dneska to bude zábava!",
"Nevím, co od toho očekávat, ale těším se!",
"Paříž je skvělá!" nebo
"Jsme skvělá parta." Prostě public relations a basta.
Opravdu nedoporučuji komukoli, aby si "La Cigale" kupoval, pokud tedy není fanatikem a ortodoxním přívržencem
Hoobastank. Takový ale snad ani nikdo být nemůže, vždyť si nelze představit méně průměrnou, ničím nezajímavou, tuctovou a pouze řemeslo konající skupinu. Nebo snad ano?