Zpěvačka Amy Winehouse v Británii boří hitparády a všeobecně se o ní mluví jen v kladných souvislostech. Desku "Back To Black" vydala už před časem, ale až teď vychází i v Česku. My jsme pro vás připravili její recenzi a ve výsledku jsme britskou interpretku pochválili.
To, čím
Amy Winehouse musí zasáhnout hned při prvním kontaktu, je image, jež se promítá i do celého jejího projevu: holka z ulice, kterou už život naučil, ona to nevzdá a chce mu to vrátit, pokud možno s úroky, cynickými posměšky a fackováním všeho, k čemu přijde. I když jí to pak třeba bude chvíli líto. To vše je napsané v každém tónu její druhé desky "Back To Black". Americký venkov, neurvalý a zároveň uhlazený projev, asexualita přecházející do neodolatelné přitažlivosti snědé dívky. Odrostlá holka z periferie v opraném tričku a prošoupaných džínsech přijede do New Yorku a v luxusních barech dostane kdejakého pracháče z business class. Omotá si ho kolem prstu a pak mu řekne:
"Sorry, ještě nejsem v pohodě, na tobě jsem se chtěla jen vyléčit." Tak funguje
Amy Winehouse, když je ve formě, řada písniček je bohužel také o zoufalém uhánění chlapa na jednu noc a nečekaném parodování se v opilosti na studené dlažbě podniku třetí cenové skupiny, kde si své mindráky řeší i
Chris Martin z
Coldplay.
Hudebně se
Amy Winehouse pohybuje někde mezi soulem, popem a r'n'b. Podbízivost se nekoná, v druhé polovině alba spíše plytkost a nezajímavost, druhé album britské zpěvačky sází na zakouřenou syrovost a jedině americkou atmosféru. Kdyby Mardou z Keruackových "Podzemníků" nahrála desku, mohla by zní jako "Back To Black". Začíná se singlem "Rehab", skladbou o alkoholovém odvykání,
"Zeptal se mě, proč tu vůbec jsem, řekla jsem, že netuším / radši bych byla doma s Rayem." V "Rehab" toho má být hodně, ve výsledku však působí jako hit do rádií, který v nikom nevyvolá takovou odezvu, s jakou by se pravděpodobně u písně s podobným tématem předpokládalo. Jede se přes klasické vztahy-nevztahy (
"V prvním patře s bejvalým v posteli / co si s ním dneska dělala? / Říkala jsem ti, že se mnou jsou problémy / víš, že nejsem svatá."), až k únavnému staromódnímu blues bez nápadu a nočním sebelítostem.
Amy Winehouse je nejsilnějších v rychlých přímočarých věcech: není typ zpěvačky, který hraje na city přes zlomená srdce. Ona ta srdce chlapům láme sama, vysvětlí vám to tak, že pokorně kývnete hlavou a ještě rádi poníženě odejdete. Naopak v pomalých věcech se snaží být opravdovou ženskou s převahou něžných faktorů - nedaří se jí, krkolomně se potácí v omylech, omluvách a pláči nad svým zoufalým osudem. Amy nedokáže být dámou do společnosti ani ženskou glosující s nadhledem. Umí útočit jako šmíra, špinavá děvka, která přitahuje více než samotným vzhledem něčím v pozadí; kouzlo osobnosti bude možná příliš silné slovo, ale k tuctovosti má zpěvačka stejně daleko jako
Lady Sovereign k vzorné studentce v nažehlené uniformě.
Amy Winehouse si nemůže jako
Lily Allen dovolit jemné a vtipné laškování na hraně, ona k věcem musí přistupovat přímo, jako by šlo o její poslední šanci. V jejím případě se jistá arogance stává nutností.
Pokud máte rádi zakouřené bary, pop plný černé škváry a sepraných značek na dávno onošených hadrech, holky s jakýmkoliv, jen ne slušným vychováním a levnou vodku, pak pro vás může být novinka
Amy Winehouse "Back To Black" řádně vzrušujícím albem. Možná se s ním dostanete i k vlastnímu ztotožnění se.