Pet Shop Boys jsou VELMI oblíbenou kapelou tří redaktorů MusicServeru, takže se nemůžete divit, že po reportu z budapešťského festivalu, o kterém před čtrnácti dny referoval Dan Hájek, si dnes můžete přečíst další, tentokrát z polských Gliwic, kde Pet Shop Boys jako hlavní hvězdy vystoupili také. Ale začneme něčím úplně jiným...

V Polsku existuje rádio RMF FM, které letos slaví deset let od svého vzniku. Oslavy probíhají vskutku megalomansky, protože mimo různých soutěží a podobných věcí, rádio přes toto léto na různých místech Polska organizuje celkem 10 velkých festivalů, na kterých postupně kromě různých polských kapel, jejichž názvy nám nic neřeknou (jako Polákům názvy zase těch našich), jako hlavní hvězdy vystoupí či už vystoupili The Stranglers, Joe Cocker, H-Blockx, Pet Shop Boys, Brand New Heavies, Cranberries, Alphaville, Chumbawamba, Texas a Scorpions. Potud by to snad bylo docela pochopitelné, ovšem věc, že vstup na všechny tyto festivaly je zcela zdarma, už tak úplně normální není. Alespoň tedy v naší republice.

Protože PSB jsou mými miláčky, už dlouho jsme se s ostatními fanoušky připravovali na polský koncert a těšil se jako malé dítě. Do dne před festivalem mě dosud nepřišlo na mysl, kolik se tam asi může sejít lidí, protože jsem věděl, že na podobné akci v Budapešti, kde byl vstup také zadarmo, přišlo okolo patnácti tisícovek, přičemž velikostí se tato maďarská metropole s Gliwicemi porovnávat moc nedá. V hlavě jsem tak měl několik tisícovek lidí, ale den předem jsem se přece jen podíval na web onoho rádia a polkl na sucho. Na The Stranglers totiž přišlo sto tisíc, na H-Blockx sto šedesát a na Joe Cockera dokonce dvě stě padesát tisíc lidí! Pochopil jsem, proč se všechny tyto akce odehrávají převážně na letištích...

Naše pětičlenná skupinka (včetně výše zmíněného Dana Hájka) se do Gliwic vydala autem a na místě jsme zakotvili okolo čtvrté odpolední, přičemž další čeští fanouškové pod pódiem vystávali důlky i od desáté ranní. Problémem, ale možná že nakonec i výhrou celého dne, byla skutečnost, že téměř bez přestávky a vytrvale pršelo, většinou sice jen poprchávalo, ale čas od času se rozpršelo docela hodně. Ačkoli tedy pobyt na letišti v pláštěnkách nebyl úplně ideální, zatažená obloha pravděpodobně zabránila možná dalším několika desetitisícům lidí, aby na letiště přišli také. I tak se nás tam podle zpráv pořádajícího rádia sešlo dvě stě tisíc. Docela dost, co? Protože byl vstup volný, byli mezi návštěvníky i rodiny s dětmi, téměř i důchodci (což nemyslím nijak pejorativně) a vůbec pestrá směska.

Před hlavními hvězdami vystoupily tři polské kapely, které nás příliš nezajímaly a věřím tomu, že nezajímají ani vás :). Ale pro pořádek - Žuki hráli převzaté skladby od Beatles, Rolling Stones a dalších, i několik vlastních skladeb, na poslech docela příjemné. Voo Voo byli hodně "alternativní" a ve výsledku hodně neposlouchatelní. Piersi jsou v Polsku asi velké hvězdy, protože davy na ně pařili a zpívali texty. Zajímavý byl stylový rozptyl, kdy začali nějakou věcí od Judas Priest (i s ječákem ala Rob Halford), aby přešli v "Paranoid" od Black Sabbath (vše s polskými texty!), ale většina jejich písniček zněla jako lidovky upravené do metalové podoby. Občas to bylo hodně dobré, ale většinou nic speciálního. Atmosféra na letišti však už byla skvělá a lidi tančili a zpívali... My jsme se postupně propracovávali blíže k pódiu, po konci vystoupení Piersi se navíc hodně posluchačů rozhodlo odejít, a tak jsme postupovali dopředu docela bez problémů. Zakotvili jsme tak pětadvacet metrů od pódia, protože hlouběji už to vypadalo opravdu našlapaně. Abych nezapomněl, mezi vystoupeními jednotlivých kapel probíhaly soutěže o různé ceny, při kterých se moderátor snažil pobavit publikum, ale hlavně musel splnit závazky sponzorům. Docela nuda, ale nějak tu obrovskou show zaplatit museli. Zajímavé bylo, že všechny tři polské skupiny hrály rock a ta poslední občas i hodně tvrdý metal, tedy hudbu, která se k Pet Shop Boys zrovna moc nehodí, ale člověku to ani nepřišlo.

Poté se začalo přestavovat pódium pro potřeby Pet Shop Boys. Bylo zavěšeno velké promítací plátno, postaveny klávesy a podobně, během této pauzy se napravo od pódia objevila skupina bubeníků, kteří naživo vysmahli nějakou perkusionistickou vychytávku a stále se čekalo na PSB. Ti sice svůj playlist pro hraní na festivalech mírně upravili do podoby greatest hits narozdíl od samostatných koncertů, kde hráli skladby "pro fanoušky", ale jsou věci které si prostě neodpustí. Například dlouhé, asi sedmiminutové intro, které znělo "stále stejně", ale nastolilo atmosféru.

Už od první skladby bylo jasné, jak PSB svůj set postavili. Totiž stylem "my vám teda zahrajeme naše největší hity, ale některé ve verzích, na které budete jen hledět s vyvalenýma očima a zahrajeme i některé skladby, u kterých se budete ptát, zda to opravdu myslíme vážně...". Začali totiž remixem "I Don't Know..." od Petera Raufhofera, který vyšel pouze v USA (a dostal se až na druhé místo Billboard Club Play Chart) a to v jeho téměř celé délce, tedy okolo osmi minut. Nevím, jak normálně a slušně napsat, že dvě stě tisíc Poláků prostě jen "čumělo" a říkalo si: "CO TO SAKRA JE?" Ale přesně tak to bylo. Podobné stavy prožili asi i u remixu skladby "Young Offender" od Jam and Spoon. PSB však dále nasazovali všechny své slavné hity a dav se pomalu dostával do varu. Od "New York City Boy" či "Always On My Mind" už bylo letiště plně pod kontrolou PSB. Atmosféru doplňovaly i videoprojekce na plátno v délce a výšce téměř celého jeviště, občas se hrál klasický klip, někdy počítačové animace a občas téměř umělecké filmy, natočené speciálně pro koncerty.

Malá odbočka - asi bych měl i napsat, jak jsem koncert prožíval já. Nádherně. Viděl jsem PSB už čtyřikrát (jednou před devíti lety a během minulého podzimu a zimy dvakrát v rámci "Nightlife" turné), ale gliwický koncert byl pro mě ze všech nejlepší. Nejen pro ty spousty lidí, ale i proto, že jsem prostě tančil a zpíval po celý koncert úplně bez oddechu. S Danem jsem si dokonce v tom davu kolem sebe vytvořili docela velký prostor, kde jsme se mohli skvěle vyřádit.

Na konec PSB zahráli své dva největší hity - "West End Girls" a samozřejmě "Go West". Pokud jste někdy neviděli dvě stě tisíc lidí skákat a řvát "GO WEST!", mohli jste to zažít tady. Stejně si koncert užíval i zpěvák Neil Tennant (a backvokalisti se skvělou Sylviou Mason-James), který se stále usmíval a křičel, že je to jejich vůbec první koncert v Polsku, ale že se určitě brzy vrátí a děkoval zásadně v polštině.

Propocení, promočení, ale nadšení jsme poté s davem šli k autu a poté se nějak dostali domů. Akce však pokračovala diskotékou až do rána, ale po konci vystoupení PSB se pořádně rozpršelo, takže jak to celé dopadlo, nevím.

Škoda, že u nás není podobně silné rádio, které by dokázalo (a chtělo) uspořádat podobný festival bez vstupného, i třeba jen jeden. Když si člověk uvědomí, že Poláci jich mají za toto léto deset a všechny s velkými hvězdami... Přiznávám to, závidím jim. Ale zároveň i přeju.