Vy neznáte Vanilla Ninja? Čtyři, teda vlastně tři kočky z Estonska. Je jim něco přes dvacet. Dračice Lenna Kuurmaa, dřív bruneta, teď blondýna, hraje na kytaru a zpívá. Piret Järvis, taky by stála za hřích, taky kytaristka. No a třetí Katrin Siska, hraje na klávesy. Dřív s nima ještě hrávala basistka Maarja Kivi, ale ta se od nich trhla, protože byla těhotná, a teď to zkouší sólo. Holky ji zkusily nahradit o něco mladší Triinu Kivilaan, ale asi to moc nefungovalo, a nakonec skončily jako trio. Po deskách "Vanilla Ninja", "Traces Of Sadness" a "Blue Tattoo" teď přicházejí se svým čtvrtým dílkem nazvaným "Love Is War". Ještě předtím ale jejich minulé vydavatelství bez jejich vědomí vydalo výběr největších hitů. Holky se proti tomu ohradily a vyzvaly svoje fanoušky, aby si desku nekupovali. A jak je vidět, mají asi opravdu oddané fanoušky, protože zatímco jejich řadové desky v domovském Estonsku dosáhly vrcholu prodeje, výběr "Best Of" se v hitparádách vůbec neumístil.

Pokud jste slyšeli něco z předchozí tvorby Vanillek, nebude pro vás "Love Is War" určitě žádným velkým překvapením. Jejich styl je stále postaven na velmi silných a chytlavých melodiích v kombinaci s ostrým zvukem elektrických kytar a léta překonanou elektronikou. Dokonce bych řekl, že jim to jako triu daleko líp šlape. Maarja mi nikdy moc neseděla a náhražka Trinu mě rozhodně nepřesvědčila, že by mohla do skupiny patřit. Rozdílem oproti předchozím deskám je i podíl na psaní skladeb, který sice není nijak závratný, ale rozhodně je větší, než býval. Lenna se přičinila celkem u šesti skladeb, Piret u čtyřech. Zbytek obstarává jejich tým, který se podílí zároveň na produkci a v podstatě by se dalo říct, že velká část alba je právě jeho dílem. Ačkoliv holky hrají na nástroje, pravdou je, že na desce ne všechny party náhravaly právě ony. Zpěv opět z valné většiny obstarává Lenna, hlasově velmi kvalitně vybavená pro rockovou hudbu, občas ale zaslechneme v hlavním vokálu i křehkou Piret.

Zvuk Vanilla Ninja roku 2006 je, pokud se to tak dá nazvat, vyspělejší. Skladby jsou lepší. Děvčata už si jen nehrají na drsné rockerky. Teď sice uvidíte tři blondýnky, ale rozjet to opravdu umějí. Přesto je na tomhle albu něco, co mi postupem času začalo vadit: holky sice mají svůj vlastní styl, ale drží se ho až moc, a tak je docela pravděpodobné, že než dojdete k předposlední "Bad Girls" začnete se nudit, protože už jste předtím slyšeli podobné skladby. Dvě písničky, se kterými se mi těžko smiřuje, jsou "Rockstarz" (nechápu, jak mohla být vybrána jako druhý singl) a "Pray", která má příliš utahanou sloku. Naproti tomu "Spirit Of The Dawn" už je jiná káva. Je to taková "When The Indians Cry" letošního roku, ale tentokrát bez kýčovitosti, kterou předešlá skladba oplývala až příliš. Velmi povedená je i závěrečná monumentální "Silence". Taky by se v ní daly vypozorovat vlivy "Blue Tattoo", tentokrát s orchestrem, méně mainstreamové a jedním slovem strhující. Holky opět potvrzují, jaká pozice jim sedí. Jejich výhodou je, že valná většina skladeb má opravdu velký singlový potenciál. Osobně bych si v rádiích dovedl představit "The Band That Never Existed" nebo "Battlefield", ale nakonec to může být úplně jinak.

"Love Is War" přináší celkem dvanáct skladeb, z nichž minimálně polovina za slyšení stojí. Jsou tady i takové kousky, které by se na desce objevit nemusely, ale jinak je to poměrně povedené album. Všechno (kromě Lenny odbarvené na blond) mi teď přijde daleko přirozenější. Na to, aby holky působily věrohodněji, by se měly více zapojit do psaní skladeb a být opravdovou kapelou - přece jen by si ty nástroje, na které hrají, mohly nahrávat samy. Stejně tak mi vadí, že když se dívám na jejich koncert, vidím další kytaristy a klávesáky. I když všichni víme, že na nástroje hrají, vypadá to, jako by je měly jen pro efekt. Teď jim je něco v rozmezí jednadvaceti a třiadvaceti let, tak uvidíme, co přinese čas. Třeba se trochu pochlapí.