"Domnívám se, že na celém albu je nejcennější realita jednotlivých příběhů. Mě vyhodili z práce, basista přespává po nočních tramvajích, jiný potká cestou z práce spolužáka ze základní školy a propije výplatu. Prostě skutečný život tak, jak ho denně vnímáme. Proti jiným jsme trochu ve výhodě. Když jezdíte v mercedesu, asi vám nikdo neuvěří, že nemáte na chleba. Otázkou ovšem zůstává, až se vypracujeme k první limuzíně, o čem potom budeme zpívat?" říká o debutovém albu skupiny XXL její kytarista Petr Vaněk.

Ačkoliv značně personálně proměnlivé seskupení XXL funguje dle vlastních slov pouhé dva roky, stihlo si získat v zasvěcených kruzích docela slušné renomé. Možná je to proto, že přistupují k hudbě docela s nadhledem, rádi mystifikují a na druhou stranu jsou docela slušní muzikanti, navíc nejsou úplně bez nápadů. Ostatně svědčí o tom mimo jiné i skutečnost, že ke kmotrovství alba se vcelku ochotně uvolil Ivan Hlas.

Ale k desce samotné. Skupina si ji vydala sama, přesto se nejedná o nějaký výrobek na koleně. Nahrávka je povedená, obal možná trochu konvenční, ale graficky pěkně zpracovaný, jen mi trochu není jasné, proč jsou v bookletu uvedeny pouze některé texty. XXL hrávají na koncertech ve dvou podobách – jednak v komornější a víceméně akustické, a jednak v elektrizované sestavě, rozšířené o baskytaru a bicí. Na desce je zachycená ta druhá, kde základní trio doplňuje řada hostů, v některých skladbách, například hned v titulní "Sama doma" je pak milým obohacením i zpěvačka.

Co mě překvapilo hned při prvním poslechu, je skutečnost, že ač se slovo "blues" skupinou často skloňuje, často se objevuje přímo v názvech skladeb (a viděl jsem na plakátech i mutaci názvu na XXL Blues), hudebně ho na desce najdeme pomálu. Většina skladeb je totiž funky jak vyšité, nijak zvlášť tvrdé, spíš houpavé, veselé a taneční. Tu bluesovou škatulku tu zastupují pomalejší "Toshiba blues" o bezdomovcích v papírové krabici a rychlejší dvojsmyslnost "Dej mi" (pánové, ale ruku na srdce, ta "erotická pasáž", to už je hodně omletý vtip…), na pomezí mezi oběma zastoupenými žánry se pak pohybuje písnička "Přesýpací hodiny". Čest uváděného žánru zachraňuje nálada skladeb samotných a především texty. Ty jsou – jak naznačuje úvodní citát - o všedních a zdánlivě až banálních věcech, které nás bohužel všechny potkávají. Pocity marnosti a ztroskotání, opačné pohlaví resp. problémy v mezilidských vztazích, alkohol versus peníze, zkrátka klasika. Osobně mě texty v tomto případě oslovují mnohem víc než muzika. Ta je sice příjemná, ale občas až natolik, abych použil okřídleného rčení, že plyne jedním uchem dovnitř a druhým ven.

Na druhou stranu je přesně tohle druh hudby, který by domácí rádia mohla obehrávat denně, aniž by to kohokoliv pobouřilo či překvapilo, a navíc by jejich dramaturgové neměli pověst hudebních ignorantů, kterou povětšinou mají. Je jasné, že podobnou hudbu poslouchají spíše lidé ve věku nad dvacet, než náctiletí, ale tím spíš. Takže je možná vlastně škoda, že se asi tohle cédéčko nedostane moc dál než ke skalním příznivcům kapely – při vydání vlastním nákladem a bez smlouvy alespoň o distribuci je to už dneska nereálné. Ale i tak je příjemné, že v dnešní zkomercionalizované době vycházejí takovéhle desky.

Album : XXL – Sama doma
Hodnocení : 6/10
Celkový čas : 41:37
Skladby: Sama doma, Marný snahy, Manila, Toshiba blues, Podzimní blues, Přesýpací hodiny, Dej mi, Caroline, Rozvod, Vlak