Posmrtné zkušenosti - Muzika je takový milování

28.06.2006 13:00 - Kateřina Červenková | foto: facebook interpreta

S kapelou Posmrtné zkušenosti jsme si popovídali během mezinárodní demonstrace Milion Marihuana March za legalizaci marihuany na počátku května. Mluvili jsme nejen o konopí a jeho léčebných vlastnostech, ale také o Danu Hůlkovi, cestování, duchovnu či novém albu "Aither".
Posmrtné zkušenosti
© www.theade.cz
Nejvýznamnější součástí mezinárodní demonstrace za legalizaci marihuany Milion Marihuana March je samozřejmě hudební projekce. Myšlenku akce svým vystoupením tradičně podporují některé více či méně známé kapely. Mezi příznivci konopí nechybí ani energické a usměvavé hudební seskupení Posmrtné zkušenosti. Stylově jsou nejčastěji řazeni k world music, ze které však k nelibosti mnohých kritiků (a věrni svému mottu "Řekni mi, co posloucháš, a já ti řeknu, co jsme jim ukradli") svými hudebními výlety a výstřelky značně vybočují. Kvůli časové tísni odehráli na marihuanovém festivalu Posmrtky jen kraťoučký set, kdy nedošlo dokonce ani na nejvhodnější píseň pro sešlost nazvanou prostě a výstižně "Marihuana reggae". Chvíli jsem si pak musela počkat, než si kapela sbalí svoje objemné saky paky, pečlivě naloží nástroje do auta, užije si koncert kamarádů Unity a slušně odbude pochvaly a připomínky fanoušků. Festival skončil a my jsme si šli nakonec sednout do poklidu parku na lavičky. Svoje názory, postřehy i filosofické myšlenky my bezprostředně a s potutelným úsměvem prozradili upovídaný frontman Miloš Kočí, Lukáš Chudoba, Hugo Tichý a tanečnice Wečernice.

Potkali jsme se na Milion Marihuana March, letos probíhá už devátý ročník. Psalo se o vás jako o stálicích této akce, po kolikáté jste tady hráli?

L: Jsme sice stálice, ale já jsem tam hrál dvakrát...
M: My si samozřejmě vážíme toho, že nás považují za stálice, ale hráli jsme tam opravdu zatím jenom dvakrát. Oni možná vycházeli z toho, že jsem o nás někdy povídal, že jsme taková kouřivá kapela. Ale dneska jsem byl trochu držkatej kvůli zvuku, tak tady už možná příští rok ani nebudeme hrát.

Jak jste se k hraní na tomhle festivalu vlastně dostali, respektive co vás k tomu vedlo?

M: Já si myslím, že je to právě magie toho, že jsme kapela, která má určitý vztah ke konopí. Některý kluci ji třeba pěstujou, některý se zajímaj o léčitelství, některý ji kouřej častějc...
L: Tady jde o tu myšlenku, ta je výborná. Já třeba nemusim mít alkohol, ale můžu mít tohle.
M: My jsme trochu proslulí tim, že jsme se už někdy od roku 1994 snažili o zlegalizování konopí. Takže to je asi taková naše pověst. Myslim, že třeba v době, kdy Václav Havel předložil zákon a zasazoval se o to, aby si lidi v naší republice mohli pěstovat tři čtyři rostliny, to byl z mojí strany i extrém o tom povídat.
L: Ještě k tomuhle tématu. Původní sestava Posmrtek, ve který z nás hráli jenom Hugo a Miloš, vydala desku "Babylon", kde byla i píseň "Marihuana reggae", kde je tohle všechno přesně obsažený v textu. I z tohohle důvodu zná naši kapelu hodně pořadatelů z dřívějška.

Posmrtné zkušenosti
© www.theade.cz
Proč je podle vás konopí tak skvělé, že jste se tolik snažili a snažíte o jeho legalizaci?

M: Mně připadá, že když se konopí zakazuje, tak z toho vznikaj strašný extrémy. Na jedný straně ten, že tráva je ta nejlepší a musíme hulit každej den. Potom naopak i ty řeči, že je to strašně nebezpečný, že lidi, kteří kouřej trávu nemůžou pracovat a podobně. Při tom by se to mělo brát, jako když někdo pěstuje víno. Konopí je bylina, která může vlejt optimismus do člověka, může léčit játra, léčit rakovinu, vyrovnává krevní oběh i tok energií v těle. Samozřejmě, pakliže ho někdo kouří třeba třikrát denně, tak ho to moc neléčí. Když ale člověk konopí požívá v přiměřeném množství jako jídlo, tak to mění jeho stravovací návyky a vylučování a tím to léčí.

Myslíte, že se u nás nejen díky podobným akcím nakonec podaří marihuanu zlegalizovat?

H: Já si osobně myslim, že Česká republika je po Holandsku, co se týče marihuany, druhej nejliberálnější stát v Evropě. Možná ještě v Hesensku z toho nedělaj velkou vědu, ale jinak všude po Evropě je to hodně represivní a restriktivní. Řek bych, že tady v Česku to má šanci ještě se někam hnout. Třeba když budou všichni volit US-DEU. (smích)
M: Už to, že se tady konal ten festival a měl poměrně velkou účast, hráli tady opravdu i lidi, jako je třeba Dan Hůlka, kteří se zajímaj o meditace, o cestování, ale hrály tady i kapely, který žijou normálně s establishmentem, něco znamená.
H: Mně bylo hrozně líto, že lidi toho Hůlku docela dost vypískali. Nepřišlo mi, že on by si tady potřeboval zvýšit popularitu. Přišel prostě podpořit pro něj zajímavou myšlenku. Je to škoda.Teď už trochu ke kapele a jejímu názvu. Máte nějaké posmrtné zkušenosti? Věříte v posmrtný život nebo reinkarnaci?

M: Tak tady budu mluvit jenom za sebe. Asi v roce 1991 mě hrozně zajímal posmrtnej život. Dozvěděl jsem se o tom od lidí, kteří tady dělali meditační programy. Četl jsem knihu o posmrtném životě a zdálo se mi to zajímavý. Chodil jsem na přednášky východní filozofie a hrozně se mi líbila právě ta myšlenka posmrtnýho života. Nevěděli jsme název kapely, všechny názvy kapel byly podle mě o ničem. Neříkalo mi to nic a najednou tam byl člověk ze Švédska, kterej na přednášce říkal: "Lidé prožijí posmrtnou zkušenost, stav blízkosti smrti, život pro ně ztrácí smysl takový, jaký byl dřív, nebojí se smrti, nebojí se ztráty něčeho, protože pro něj některé věci nemají absolutně smysl. Jediné, co pro začne být důležité je, skutečný prožitek štěstí. Ztrácí strach, který každého z nás provází. Strach ze ztráty milence, ze ztráty hmotný věci." Líbilo se mi to, proto posmrtný zkušenosti.

Posmrtné zkušenosti
© www.theade.cz
Co na to zbytek kapely?

L: Já jsem si prošel podobný období jako Miloš. Hodně jsem čet knížky o posmrtném životě a tak. Teďka je mi nejbližší buddhismus. Sám nevím, jestli věřím, ale dost mě to zajímá.
W: Ono je hodně důležitý základní srovnání se se smrtí. Uvědomit si tu smrt a vědět o tom. Buddhisti tohle mají jako jednu z hlavních meditací. Koncentrují se na ni a vědí, že někdy přijde.

Ve vaší hudbě se odráží množství exotických a orientálních prvků, cestujete rádi?

M: Zase některý kritici o nás píšou, že tam ty vlivy nejsou. Prostě jsme Pražáci a ty vlivy tam nejsou.
L:Já jsem toho zatím moc neprocestoval, ale byl jsem třeba v Turecku a Maroku. V obou zemích jsem byl na vlastní pěst. Nejdřív jsem si zjistil co a jak a pak jsem si akorát koupil tlustého průvodce. To je super, když jedeš a poznáš takhle ty lidi. Není to takový to cestování s cestovkou, kdy se jenom vyvalíš u moře.
M: Poznáš ty lidi mnohem víc, jsi blíž tomu jejich životu. Kdežto cestovní kancelář si často zakládá na tom, že nikde nepotkáš ty špinavý domorodce. Poznáš ty věci aspoň trošičku víc a jinak. Když ti pak třeba v televizi říkaj, že tam a tam je modrá barva, tak ty si řekneš, heršoft, vždyť ono to tam bylo i červený a žlutý. Cestování by ale nemělo bejt jenom náhražkou, že lidi před něčím utíkaj. Měl jsem období, že jsem před něčím utek daleko tisíce kilometrů. Zjistil jsem ale, že i když jsem ty tři tisíce kilometrů od domova, pořád jsem to já.

V jakých končinách se vám zatím líbilo nejvíce?

M: Mně se nejvíc líbilo vždycky, když jsem byl šťastnej. Nejvíc se mi ale líbilo v Praze, na Vysočině, v Maroku, v Řecku, v Německu, v mém bytě... Všude, kde jsem měl krásnej pocit. Není psáno, že musíš jet do Himalájí, vylézt na Mount Everest, zapíchnout tam vlajku a budeš nejšťastnější.
H: Já jsem těžkej pragofil. Taky hrozně rád cestuju, ale s tím, že se můžu vrátit do Prahy. Ještě jsem nenašel místo, že bych si řekl, že tady bych mohl žít stejně nebo líp než v Praze.
W: To mi mluvíš docela z duše. Čím víc cestuju, tím víc si uvědomuju, že ta Praha je opravdu matička. Rodný místo je prostě rodný místo.

Co pro vás vlastně znamená dělat hudbu? Co vás vedlo k tomu, že jste měli potřebu začít hrát?

L: Já to mám od narození, pořád jsem někde na něco hrál. Nejdřív jsem hrál na hřeben, určitě znáš, jak si dáš na hřeben papír a vyluzuješ zvuky alá trumpety. Pak jsem si třeba zpíval k desce Olympic. Když jsem viděl na obrázcích klávesisty, tak mi začaly klávesy hrozně imponovat. Začal jsem chodit k tetě, která měla piano, a já si na něj jen tak brnkal. Časem jsem si pořídil svoje piano. Koníčků jsem měl hodně, ale hudba byla vždycky to hlavní.
M: Když jsem jednou zase přemýšlel o světě, tak mě napadla taková bláznivá myšlenka. Tehdy jsem chodil s holkou, která byla malířka. Malíři jsou lidi, kteří jsou od malička posedlí tím, že musej pořád na něco malovat. Muzikanti jsou zase lidi, kteří musej pořád dělat nějakej hluk, nějakej šramot, než jim jednoho dne dojde, že nejkrásnější je ticho.
H: Ve starejch Posmrtkách jsme tomu říkali fonolepsie, závislost na neustálém vyluzování zvuků.
M: (za Hugova intenzivního vyluzování zvuků) Hudba je jedna z nejlepších forem komunikace. Když mizej slova, tak slyšíš vesmír, zpívat ptáčky, vzdouvání větru. Zavládne harmonie.

Posmrtné zkušenosti
© www.theade.cz
Zajímalo by mě, jak u vás probíhá proces skládání písniček?

H: To třeba někdo začne vyluzovat zvuky jako já před chvilkou, ostatní se přidaj a většinou Miloš do toho začne něco zpívat.
Kapela předvádí asi dvouminutovou improvizaci...
M: Často se ale zjistí, že to byla jen taková blbůstka a nemá cenu to někde hrát a někoho s tím otravovat. Někdy se ale stane, že začnem cejtit, že to je fakt dobrý. Protože nás je hodně a kolikrát není čas, zahrát si dohromady, tak se občas nahraje základní kostra do počítače. Postupně se to poskládá, ví se, kde bude zpěv, kde basa, kde sólo na piano. Každej si doladí svoji část, pak se sejdeme všichni a třeba se zjistí, že to zas není úplně ono. Něco se předělá, něco je zbytečný...
L: Miloš to nechce úplně říct, ale více méně je leader kapely. Každej z nás máme tvůrčí invenci, teď jsme dotočili desku, tak se těšíme, že budeme moct pokračovat v novejch nápadech. Některý nápady jsou spontánní a celý kapely, ale hodně jich je právě Milošovejch, hlavně co se týče textů. Miloš je perfekcionalista a má vždycky jasnou představu, ale dává prostor i ostatním.

Kapela i tým okolo jsou docela početné, ale všimla jsem si, že se sestava trochu proměňuje.

M: No, proměňuje. Velkej třesk tam byl zatím jednom jeden. Už jsme nechtěli dělat dohromady to samý. Nedalo se vydržet spolupracovat se mnou, v tý době to se mnou bylo vážně těžký. Už nám to prostě spolu nesedlo.
H: To je stejný jako se vztahama. Lidi spolu choděj, pak už spolu nechoděj, pak choděj s někým jiným, pak se třeba zase potkaj... Ta kapela je de facto podobnej vztah, akorát osmi lidí najednou.
M: Je to takovej grupen sex, i když to už přeháním. Skoro nikdo v Evropě si nedokáže představit, aby se najednou milovalo osm lidí. Tam by byly ega, strachy, rozchody. A ta muzika je takový milování. Lidi se napojej a projevujou se jako při milování.
H: Když spolu lidi vystupujou na jednom pódiu, tak jsou si většinou hodně podobný. Je to parta kamarádů, který maj hodně společný zájmy a názory. U nás v kapele je ale každej z úplně jiného kosmu, což taky podporuje to vření.
W: To je to world, z toho world music.
M: Ta naše směs je taková třaskavá, i komunikace je jiskřivá. Máme různý pohledy na některý situace, ale v důsledku jsme všichni stejný. Teď už naše parta drží více méně šest let.
H: Ty odchody jsou taky kvůli tomu, že si lidi uvědoměj, že musej věnovat kapele víc času a energie, než je kapela momentálně schopna dát zpátky.

Vaše hudba je hodně různorodá, ale nejčastěji jste škatulkovaní do world music.

H: Oni nás do world music nacpali a teďka zas všichni kafraj, že se jim tam nehodíme, že z ní přetejkáme. World music totiž dělá Iva Bittová a černoši. My jsme jen obyčejný Pražáci, který si někde v Maroku na pláži přičuchli k bubínku, teď dělaj rádoby world music.
M: Škatulka world music je nám nejbližší, ale stejně tak tam může patřit i Sting nebo Apache Indian. Ta škatulka znamená, že najednou musíme plnit nějaký principy. Kdybychom se tam třeba pokusili dát nějaký samply, tak ty tam nepatřej a podobně. My cítíme to world music i jako tu různorodost v naší kapele. Je tam jazz, reggae, Indie, taneční hudba, hip hop, vážná muzika...
L: Někdo tomu říká i crossover.
M: Lidi hrajou hrozně na slova. Když řekneš crossover a Posmrtné zkušenosti, tak si někdo může představit i naostřené kytary, křik a existencionální texty.

Posmrtné zkušenosti - Aither
© facebook interpreta
Budeme vás brát pro tuto chvíli jako world music. Jak se téhle hudbě daří na české scéně?

L: Blbě. Existuje spousta hnidopichů, který maj zafixovaný, že česká world music je právě ta Bittová nebo Čechomor a chybí mi tady trošku větší otevřenost.

Loni jste vyhráli v soutěži Colours Talents. Koho napadlo přihlásit vás tam?

L: Já jsem nás tam přihlásil. Náhodně jsem to objevil na internetu. My jsme si sami vydali CD "Iguo", neměli jsme producenta ani moc peněz, takže to nemá až zas tak dobrej zvuk. Tohle CD jsme tam ale poslali a vypadalo docela profesionálně. Určitě tam chodila i spousta obyčejných demo nahrávek, tak možná už tohle zapůsobilo. Pak hrálo asi šest vybranejch kapel na živo na Colours Of Ostrava a my jsme to vyhráli.
H: Ale co si budeme povídat, celá ta akce nebyla nic moc zajištěná.

A právě díky tomuto vítězství jste mohli natočit svoje nové album "Aither".

L: Když jsme přijeli do Brna do studia, tak jsme byli úplně nadšený z profesionálního přístupu zvukařů. Celý natáčení se odvíjelo jenom v pár dnech.
H: Na nahrávání jsme měli dvanáct dní na začátku prosince minulého roku.
L: Bylo to vždycky čtvrtek až neděle. Dvakrát jsme tam přijeli nahrávat a potřetí už to bylo jenom o míchání a dolaďování.
H: No nebylo to tak v pohodě, jako když si některý kapely točej v klidu půl roku a pak pošlou desku do Holandska na mastering.
L: Posluchačům je ale tohle všechno bohužel jedno, ty nezajímaj podmínky natáčení, ale jenom konečnej výsledek.

Proč název "Aither"?

M: Vždycky se deska musí nějak pojmenovat. Bylo by dobrý, kdyby ten název byl zajímavej. Chtěl jsem něco, co by vyjadřovalo naši cestu. Napadlo mě právě "Aither". Je to bůh hermetických věd, což by měla být jakási energie, která se točí okolo lidí, kteří věří na horoskopy. Druhá rovina, proč se to tak jmenuje, mi přijde ještě lepší. Znamená to i pátý element tvořící tenhle svět. Je to pátá rovina, kterou nevidíš, ale ovlivňuje tě.
H: Další důvod je, že se po tom hezky usíná.

Na co se můžeme od kapely Posmrtné zkušenosti těšit do budoucna?

H: Slony, klauny, velký ohňostroje, tanečnice, ohňometače a možná i cvičenou žirafu.
M: Když dá bůh a my budeme opravdu chtít, tak bychom chtěli zkusit udělat naše písničky zase trochu líp. Bavilo by mě si tak plout, dokud neucítíš mrazení v zádech jako, když...
W: ...ti fouká vítr do plachet.

Díky za rozhovor.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY