První, co se mi vybaví při vyslovení jména města Manchester, je indiepopové hnutí osmdesátých a devadesátých let. Depkaři Joy Division, jejich pohrobci New Order, věčně sjetí Happy Mondays, ale také Inspiral Carpets nebo Stone Roses s Ianem Brownem u mikrofonu. Tyto a další kapely byly nepostradatelnými střípky z hudebního hlediska veledůležité mozaiky, která se nazývá manchesterská scéna.

Z Manchesteru však také pochází Jim Noir. Automaticky by se tedy dalo očekávat, že se jedná o pokračovatele výše zmíněných jmen a kytarové scény vůbec. Jenže chyba lávky. Tento pětadvacetiletý zpěvák, skladatel a multiinstrumentalista v černé buřince několik let vydával své maxisingly a tuto bohulibou činnost završil v letošním roce, kdy mu na značce My Dad Recordings vyšlo debutové album s názvem "Tower Of Love". Blíž než ke kytarovému vazbení a nepřítomným pohledům na špičky bot má tento mladík spíše vztah ke křehkému písničkářství Simona a Garfunkela, Beach Boys a vůbec k popu šedesátých a sedmdesátých let. Popravdě řečeno, deska nepůsobí příliš dojmem, že by měla vyjít v tomto roce. Její autor si zamiloval šedesátkový zvuk a na desce to je patrné. Působí téměř staromilecky. To jí však na pozoruhodnosti neubírá ani v nejmenším, právě naopak.

Na "Tower Of Love" je dvanáct téměř akustických, milých písní, které vám vyčarují úsměv na tváři, i kdybyste měli smrt na jazyku a hrobníka za dveřmi. Její kouzlo však vynikne spíše při tichém poslechu než s tlačítkem volume na přehrávači otočeným na maximum. Na rozjetém narozeninovém večírku byste s ní asi velký úspěch nesklidili. To druhý den po probuzení, při hledání prášku proti bolení hlavy a vaření česnečky. Léčebné účinky jsou skoro zaručené. Možná by se mohlo zdát, že se autorovi nedaří držet krok se současnými trendy. Tak tomu ale není. Nečiní mu potíž například prohnat svůj hlas vokodérem, jak to udělal ve třetí skladbě "Computer Song", nebo použít elektronické bicí a syntetickou basu jako ve věci s názvem "A Quiet Man". Moderním technologiím ovšem nedává větší prostor, než je nezbytně nutné, a spíše se drží tradičních postupů. Často zde dostávají prostor dvojhlasy.

Synek, který nalezl zalíbení v hudbě svých rodičů? I tak by se to dalo brát. Faktem však je, že není příliš mnoho současných interpretů, ke kterým by se hudba Jima Noira dala přirovnat. "Tower Of Love" však můžeme s nadsázkou brát jako soundtrack k slunečnému počasí a právě probíhajícímu jaru vůbec. Hudba to je slunečná sama o sobě a dění za okny jen umocní.