Karamel opepřený hard rockem

27.04.2006 05:00 - Petra Hubáčková | foto: facebook interpreta

Dark Gamballe pocházejí z českých luhů a hájů a patří na právoplatnou rockovou scénu. Posluchače dříve nadchli svým syrovým a nápaditým zvukem. Nyní trochu pozměnili kritéria své tvorby a zapojili více pro ně netypických prvků. Jejich nová "Bonboniera" je radikálním krokem, nicméně více se dozvíte v následující recenzi.
7/10

Dark Gamballe - Bonboniera

Skladby: Sprint, Tryskáč, Dráha, V horách, Tam dole pod kanálem, Závrať, Jen malý moment, Dešťový mužík, Zapal můj neon, Pianista Nino, Alenka z loutkových show
Celkový čas: 41:29
Vydavatel: Redblack
Jakmile se ušiska nabaží přesladkých popic, mají chuť na jiné laskominky. A co třeba ochutnat nový počin z pekárny Dark Gamballe? Je to taková pestrá přehlídka jejich muzikantského umu, od karamelových roliček ke kokinkám s lískáčem uprostřed. Tato vyškovská sebranka se po roce rozhodla prozkoumat hudební trh se svou další deskou, tentokrát s přepestrou nahrávkou "Bonboniera". Jak již dříve média (a skupina samotná také) avizovala, tvorba se posunula do trošku odlišných vod a je z desky slyšet, že se tam hráčům líbí. Úvodní ataky sprintu doženou "Tryskáč" s klavírní posypkou a takovým zvláštním bubenickým doprovodem. Silácké pasáže se střídají s jemnějšími útržky. "Dráha" vybízí k přistání a my se nyní nacházíme ve scenérii děvky a jejího psa. O něčem podobném totiž zpěvák pěje. Nesměle, ale zároveň zdařile zamontované samply vybízejí k poslechu následujících laskominek.

"Tam dole pod kanálem" nepochybně zaujme elektricky zabarveným vokálem, opět nějakou tou počítačovou vymožeností a také neotřelou nápaditostí. Dark Gamballe byli považováni za jednu z těch lepších českých rockových kapel, a i když vydali toto trochu experimentální, ale určitě charakteristické album, stále jí jsou. Je tu ale pořádná změna, co se týče hudebního zpracování, a to nemusí každý fanda na 100 % přijmout. Zdravá drzost čiší ze sedmé "Jen malý moment". Kytary řežou jako nabroušená kosa paní smrtky. Po tomto jakž takž nářezu se přivalí "Dešťový mužík", opět s trochou elektronické výpomoci. O desátém kousku "Pianista Nino" si dovolím říct, že připomíná depešácké chlapce. Jenže tady mi moc ty rytmické manýry nesedí. Ale kdyby tam asi nebyly, možná by se nad pianistou nikdo ani nepozastavil.

Dark Gamballe to dotáhli před dvěma lety i na nominaci na cenu Akademie populární hudby, takže hošani asi moc dobře vědí, co dělají. Změnou svého stylu projevu však ukázali, že i když trošku uberou na páře a současně smíchají nějaké ty samply, pořád je to hudba pro ně charakteristická. Díky bohu budou vždy vyčnívat, takže si je posluchač vštípí do paměti lehčeji než řadové vesnické bandy s pleskaňou v ruce. Jen tak dál a žádný strach.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY